B E N E D I K T I N S K É   K L Á Š T E R Y   První benediktinské kláštery jsou nedílně spojeny se zakladatelem řádu, sv. Benediktem z Nursie. Sv. Benedikt začínal svůj duchovní život jako poustevník, přesněji jako mnich, což je podle řeckého významu slova ten, který žije sám, resp. ten, který žije zasvěceně v odloučení od světského života. Od konce 5. století pobýval v jeskyni Subiaco, avšak právě zde po několika letech poustevnického života dospěl k zásadní proměně. Od života v samotě postupně přecházel k životu v komunitě a pro své žáky zakládal v blízkosti své jeskyně první kláštery. Někdy kolem roku 529 pak sám odešel spolu se svými nejbližšími učni na Monte Cassino.    Pro svou novou řeholi sepsal sv. Benedikt pravidla klášterního života, tzv. Regula Benedicti. Vznikl tak první mnišský řád západního křesťanství, který se s oficiální podporou, zejména papeže Řehoře Velikého, rychle šířil Evropou. Koncem 6. století dosáhla benediktinská misie britských ostrovů, kde se konfrontovala s domácím iroskotským pojetím mnišství. V 10. století pak dosahuje Čech, Polska i Uher.    Benediktinský klášter funguje samostatně a každý je tvořen společenstvím mnichů v čele s opatem. Od tridentského koncilu mají benediktinské kláštery povinnost sdružovat se v kongregace. Příslušnost k některé z kongregací nerušila klášterní autonomii, ale ve své době zajišťovala stabilitu kláštera před vnějším světem. V roce 1893 sjednotil papež Lev XIII. všechny kongregace v benediktinskou konfederaci v čele s opatem primasem sídlícím v Římě, autonomie 21 současných kongregací a jejich klášterů však zůstává zachována. Na našem území působí od roku 1945 Slovanská kongregace sv. Vojtěcha. |
||