K A T A R S K É   H R A D Y

Pays cathare:

   Katarské hrady jsou přesněji neohraničená, avšak svérázná skupina hradů v jihofrancouzském regionu Languedoc-Rousillon (historické Okcitánii), zejména pak v departementu Aude v pohoří Corbieres. Jde o hrady jejichž příběhy jsou nějakým způsobem spojeny s katary, katarskou herezí a křížovým tažením proti albigenským. Velká část z dosud existujících hradů dnes stojí za úspěšnou turistickou a obchodní značkou Pays Cathare (Země Katarů), která sdružuje a propaguje nejen katarské hrady, ale i další památky (zejména kláštery), které byly s katarstvím konfrontovány.

   Název Languedeoc jde přeložit jako „Země okcitánského jazyka“, Jde o svébytné historické území, kde měli ve 12. století svá léna jak francouzký král, tak angličtí Plantageneti nebo aragonští králové. O svá práva se zde rovněž hlásila místní šlechta. Vztahy nejmocnějších rodů, hrabat z Toulouse a vikomtů z Carcassonne, byly však dlouhodobě napjaté až nepřátelské.

Vznik lidového kacířského hnutí:

   Příčiny jsou složité a jsou předmětem diskuze. Za hlavní faktor je považováno šíření gramotnosti a zvyšující se náboženské povědomí mezi laiky. Atraktivní se stal model života prvních apoštolů (vita apostolica) založený na chudobě a kazatelství a odtud plynoucí kritika bohatství a moci církevních představitelů. Zároveň vidíme, že se hereze západní církve rozvijí ve svobodném a vyspělém prostředí, kterým Languedoc s hustou sítí měst a rozvinutým hospodářstvím byl.

   První kataři se objevují v Porýní před polovinou 12. století a následně se katarské myšlenky objevují i v Languedocu. V roce 1165 se koná konference na hradě Lombres, kde proběhla disputace heretiků za přítomnosti představitelů církve i dvora. O dva roky později se v Saint-Felix-de-Caraman koná katarský koncil, který zvolil biskupy do Albi, Toulouse, Carcassonne a Agen.

Charakteristika dualistické sekty:

   Podle katarů je země dílem satana a primárně je špatná, což dokládá např. existence hniloby nebo ropuch, nebe je naopak dílem Boha. Lidé jsou původně andělé, které satan odlákal na svět pod záminkou, že jim ukáže ženu. Aby na Boha zapomněli, vytvořil satan tělesnou schránku, proto vše tělesné a pocházející z pohlavního styku je špatné. Ježíš je chápán jako vykupitel. Je to anděl poslaný Bohem. Ježíš tedy není Bůh, zároveň nemá tělo a tudíž nebyl ukřižován. Odkázal lidem obřad katarské víry CONSOLAMENTUM (křest Svatým duchem) aplikovaný vkládáním rukou. Byl podobný svátosti posledního pomazání, protože býval udílen těsně před smrtí, aby člověk nemohl znovu upadnout do hříchu. Kdo tuto „svátost“ přijal, vymanil se z cyklu převtělovaní a vracel se zpět do nebe. Ideje katarů jsou manichejské, ovlivněné bogomilstvím.

   Kataři se z pohledu církve (inkvizitorů) dělili na dvě hlavní skupiny. Elitní a co do počtu nejužší skupinou byli PERFECTI (také dokonalí nebo dobří) nositelé nauky a kultu. Jejich „zasvěcení“ dávalo moc vkládat ruce (tato „kněžská“ služba na rozdíl od katolické církve byla umožněna i ženám – např. Esclamonde z Foix). Dokonalí dodržovali přísný životní režim a pohlavní zdrženlivost. Zapovězeno bylo požívání masa (kromě ryb, o kterých se věřilo, že se rodí z vody) a zvířecích produktů. Žili otevřeně v konventech, organizováni do diecézí. Biskupské nebo jáhenské tituly však v sobě ukrývaly pouze odpovědnost za správu církve, nikoli nauku a kult. Druhou výrazně početnější skupinou byli CREDENTES, což byli ostatní věřící, kteří čekali na vklad rukou. Nebyli tedy ještě členy katarské církve.

Církevní strategie proti katarům:

   Hlavním iniciátorem tažení proti kacířům byl papež INOCENC III. (1198-1216), který se snažil o sjednocení církve a posílení církevní moci nad světskou. Prvního kroku se v roce 1204 ujali cisterciáčtí misionáři a papežští legáti Arnald Amalrich a Petr z Castelnau, avšak nedosáhli žádných výsledků. S novou strategií přišel Diego biskup z Osmy a jeho žák Dominik Guzmán. Ti dále pokračovali v kázání, avšak místo povýšeného jednání působili příkladným životem v chudobě a mohli tak soutěžit se vzorem katarských perfecti.

   Dominik založil ženský klášter v Prouille 1206/1207, poblíž Fanjeaux (sídlo katarského biskupa Guilhaberta z Castres) a v roce 1216 získal papežské povolení pro nový řád dominikánů. Nutno zdůraznit, že ani Dominik, který proti katarům nevystupoval násilně, žádných velkých výsledků nedosáhl, avšak jeho řád se již za pár let vyznamenal, když jej papež Řehoř IX. pověřil inkvizicí. Dominik působil od roku 1215 v Toulouse a zemřel v roce 1221.

Inkvizice:

   Inkvizice byla instituce odpovědná přímo papeži a měla za úkol odhalovat, stíhat a trestat kacíře. Inkvizice se rozvijí až po křížových výpravách, neboť ani křižákům se přirozeně nepodařilo celospolečensky prostoupenou herezi vymýtit. První inkviziční tribunály vznikly v roce 1233 v Carcassonne a Toulouse a záhy se staly velmi obávanou institucí, neboť kdo se dostal do spárů inkvizitorů, byl obvykle poznamenán na celý život, pokud ovšem přežil.

   Inkvizitoři nedokládají obvinění ani nejsou (na vzdory tradici) povinni nést důsledky křivého obvinění. Nedávají možnost obžalovanému pomoc obhájce ani možnost odvolání k vyšší instituci, neboť tou je jen svatý stolec. Nesdělují obžalovanému ani jména svědků a přijímají výpovědi osob, které by za běžných okolností nemohly být ke svědectví předvolány, tedy výpovědi dětí, zločinců, spolupachatelů a kacířů. Úspěch inkvizice tkví rovněž v písemném zaznamenávání a archivaci, neboť vytvářeli důkazní materiál použitelný i po mnoha letech. Zároveň sepisovali sofistikované příručky jak katary vyslýchat. Nejznámějším inkvizitorem je Bernard Gui, který působil v letech 1307 - 1323 v Toulouse.

   Nejaktivnější byla inkvizice v letech 1230-1240, kdy vyvolala odpor a sociální bouře a znovu pak v letech 1290-1320. V té době se ale už katarství nacházelo v těžké krizi, kterou doprovázelo podezřívání, udávání a spory uvnitř sekty o nadvládu a dary. Upálením se trestali nekající se heretici, nižším trestem bylo nošení křížů, křivopřísežníci nosili rudé jazyky a již zemřelí kacíři byli vykopáváni a páleni. K mučení bylo přistupováno jen velmi vzácně. Majetek zabavený kacířům propadal šlechtě, neboť ona měla povinnost inkvizici financovat.

Křížové války proti albigenským:

   V prvé řadě je třeba vědět, že tažení proti katarům je vedené nejen potřebou jednotné církve, ale zejména snahou o ovládnutí území a zisk politické moci. Okolnosti jsou více než komplikované a na vysvětlení zde není dostatek místa, avšak za hlavního viníka a ochránce katarů byl označen mocný Raymond VI. z Toulouse, který byl v roce 1206 exkomunikován. Hrabě se tak dostal do střetu zájmu, neboť zbavit se klatby znamenalo podpořit křížovou výpravu a potírat katary a vystupovat tak proti vlastním poddaným.

   Záminkou k vojenské akci se stala vražda legáta Petra z Castelnau (1208), přičemž podezření padlo na hraběte z Toulouse. Papež vyhlašuje křížovou výpravu, nicméně církev stojí značné úsilí kohokoliv z baronů k tažení přesvědčit a musí slibovat úlevy, jako odpuštění dluhů nebo materiální zisk. Francouzský král prozatím výzvu nepřijal.

   Křížová výprava je v roce 1209 směřována nejprve proti vikomtům z Carcassonne, kdy dochází k masakru v Béziers a dobytí Carcassonne, což vedlo k pádu vikomta Trencavely a dosazení do čela vikomství ŠIMONA Z MONTFORTU, novopečeného vůdce křížové výpravy. Volba Montforta byla vyjednávacím úspěchem dosavadního lídra Arnolda Amauriho, který musel o průběhu války referovat papeži, a proto potřeboval oddaného bojovníka proti herezi a zároveň méně majetného barona závislého na papežské ordinaci.

   Šlo rovněž o obhajobu vojenské výpravy, protože při dobývání Béziers a Carcassonne se zcela vytratilo ústřední téma, tedy potírání hereze. Proto jsou na druhou kolej odsunuti rivalové a mocní feudálové jako vévoda z Burgundska a hrabě z Nevers. Ti zároveň opouštějí křížovou výpravu, částečně na protest a s odůvodněním, že již uplynula doba (40 dní) na kterou se křížová výprava vztahovala. Hlavním důvodem nicméně byla absence jakéhokoliv mocenského profitu.

   Pod vedením Šimona z Montfortu pokračuje dobyvačné tažení (padl Bram, Minerve, Termes, Puivert, Cabaret, Lavaur) až do neúspěšného obležení Toulouse v roce 1211, které postup křižáků prakticky zastavilo. Klíčová bitva se odehrála v roce 1213 u Muretu, kdy se do sporu o Languedoc vložil aragonský král Petr II., vážený obránce církve proti Maurům a podporovatel Raymonda VI. Montfort si tady připsal další slavné vítězství a aragonský král padl na druhé straně barikády. Na základě dohod z Montpelliér se Montfort stal správcem Raymondova dominia a v roce 1216 složil přísahu francouzskému králi Filipu Augustovi.

   Odpor v Languedocu ale neskončil a už v roce 1217 se Raymond VI. vrací do Toulouse. Následující rok je obří město, jehož obyvatelstvo se za Montforta nikdy nepostavilo, opět „obleženo“ křižáky. Šimon z Montfortu padl a novým hrabětem se oficiálně stal jeho syn Amalrich. Reálně se ale k moci dostali Raymondovci, stav se vrátil před kruciátu a katarství bylo opět na vzestupu. V roce 1225 dokonce vzniká nová katarská diecéze v Razes.

   K obratu dochází až s novým francouzským králem Ludvíkem VIII., který si od papeže vyžádal politická, právní a finanční privilegia a aktivně vstupuje do války. V roce 1226 se tak „proti katarům“ postavila královská armáda, dosud největší z křižáckých armád. Konflikt byl přesto z větší části vyřešen diplomaticky. Pařížskou smlouvou z roku 1229 došlo ke kapitulaci Raymondovců a de facto k začlenění Languedocu do královské domény. Téhož roku proběhla synoda v Toulouse, kde byla dohodnuta budoucí praxe pronásledování heretiků a o několik let pozěji zasedly první inkviziční tribunály.

   Z dalších událostí zmíním v bodech jen některé významné. V roce 1240 se pokusili o povstání Trencavelové, původní vikomti z Carcassonne. V roce 1242 dochází k masakru inkvizitorů v Avignonetu katarským komandem z Montséguru. V roce 1244 padl hrad Montségur a v roce 1255 poslední katarská bašta na hradě Quéribus. V roce 1271 se Languedoc stal definitivně součástí Francie a v roce 1321 byl upálen poslední dokonalý.

AGUILAR

   S prvním hradem v katalogu mám jedinečnou příležitost představit skupinu hradů známou jako „Pět synů Carcassonne“. Jde o někdejší katarské hrady Aguilar, Quéribus, Peyrepertuse, Puilaurens a Termes, které byly ve druhé polovině 13. století přestavěny na ústřední královské pevnosti na hranici s aragonským královstvím. Tyto slavné „katarské“ hrady ztratily smysl až po uzavření Pyrenejského míru v roce 1659, kdy se francouzsko-španělská hranice posunula jižně na hřeben Pyrenejí.

   Významným majitelem hradu za éry katarů byl Oliver z Termes, syn Raymonda, statečného velitele a obránce hradu Termes z roku 1210. Tento muž byl dlouhá léta odpurcem Francouzů, avšak v roce 1245 se definitivně spojil s králem Ludvíkem IX. a odevzdal mu hrad Aguilar. Učastnil se sedmé křížové výpravy v roce 1248 a stál u lůžka umírajícího krále v roce 1270 v Tunisu. Oliver, který pravděpodobně nikdy nebyl heretik, zemřel v roce 1275 ve Svaté Zemi a a jeho ostatky odpočívají v okcitánském opatství Fontfroide, které za svého života významně obdaroval.

   Nepravidelný pětiúhelník vnitřního hradu nad planinou Tuchan se k severovýchodu obrací mohutným břitem. Později byla k jádru přistavěna obytná věž a celý areál obehnán hradbou na půdorysu šestiúhelníka, přičemž každé nároží bylo vybaveno polookrouhlou baštou. Součástí hradu byla rovněž románská kaple sv. Anny na předhradí.

ARQUES

   Na začátku 11. století patřilo Arques opatství v Lagrasse a o století později pánům z Termes, přičemž hrad zde tehdy ještě neexistoval. V roce 1231 byl ponechán Pierru de Voisins, který byl někdejším podporovatelem Montfortových křižáků. Arques bylo součástí země, kterou v roce 1246 získal Oliver z Termes od krále Ludvíka IX. Ten ale v roce 1260 prodal místo bývalému okupantovi, jehož syn Gilles I. de Voisins přestavěl vesnici na bastidu (tj. nové opevněné město) a opodál rovněž i nový hrad (věž), založený roku 1280 a dokončený okolo roku 1316 Gillem II. Intaktně dochovalá, 25 m vysoká hradní věž o čtyřech patrech, je příkladem honosné profánní gotiky na venkově a velmi odvážnou stavbou s nepatrným zřetelem na obrannou funkci.

   Na počátku 14. století obrátil dobrý muž Pierre Authié některé obyvatele Arques na katarskou víru, včetně Pierra Maurryho, který o této údálosti později svědčil před inkvizitorem Fournierem. Po roce 1305, kdy byl Pierre Authié a jeho syn Jacques zatčeni, žádali kataři z Arques přímo papeže Klementa V. (sídlícího v Avignonu), aby mohli být s církví usmířeni.

AURIAC

   Přestože zříceniny hradu Auriac dokládají rozsáhlou a výstavnou pevnost, je mezi katarskými hrady spíše Popelkou. Poprvé je zmiňován již v roce 1028, ocitl se v rukou hrabat z Carcassonne a vazalů arcibiskupa v Narbonne. Za albigenských válek připadl Šimonu z Montfortu a po roce 1227 opět arcibiskupství.

CARCASSONNE

   Pahorek současného horního města byl osídlen od nepaměti. Už ve 3. století před Kristem zde bylo oppidum Volků-Tektoságů. Po gallo-římském období bylo v 5. století místo obydleno Vizigóty. V 8. století odtud Pipin Krátký vyhnal Saracény a v 11. století už známe Trencavely, vikomty z Béziers a Carcassonne, kteří ve 12. století založili při staré římské hradbě slavný hrad, a kteří údajně symptizovali s katary.

   V roce 1204 se v rámci cisterciácké kazatelské misie konala v Carcassonne disputace mezi katary a katolíky v počtu 13 a 13. Pozvání od papežských legátů (Arnauld Amalrich, Petr z Castelnau, mnich Raoul z Fontfroide) přijal katarský biskup Bernard ze Simorre. Předsedou se stal král Petr II. Aragonský, neochvějný katolík, (později má významné úspěchy na reconquistě – 1212 bitva na Las Navas de Tolosa), který výsledek disputace předurčil. Velkého úspěchu ovšem dosáhli i kataři, protože žádného z katarských účastníků se nepodařilo obrátit.

   O pět let později je už město obleženo křižáckými vojsky papežského legáta Arnalda Amalricha. Raymond Roger Trencavala spěšně opevňuje město (boří např. refektář dómských kanovníků), nicméně křižáci nejsou rozhodní, dobývají předměstí a po intervenci Petra Aragonského se uchylují k vyjednávání. Podmínky kapitulace však Trencavela chápal jako zradu vůči svým poddaným a rozhodl se dál vzdorovat. Vzdal se až po dalších osmi dnech obléhání. Kacířské obyvatelstvo (pravděpodobně pouze Trencavelovy leníci) bylo v kajícnických oděvech a pouze „se svými hříchy“ vyhnáno z města a zajatý Trencavela zbavený majetku nedlouho poté zemřel ve vězení. Po pádu Carcassonne je do čela křížáků zvolen ambiciózní Šimon z Montfortu, který formálně získává celé Trencavelovo dominium s centrem právě v Carcassonne.

   V roce 1224 se nakrátko podařilo synovi Raymonda Trencavely získat Carcassonne zpět, avšak po intervenci královské armády Ludvíka VIII. byl v roce 1226 sražen. Naposledy se Trencavelové neúspěšně pokusili o návrat v roce 1240 a poté již definitivně zůstali v aragonském exilu. Z Carcassonne se záhy stala královská pevnost, která představovala francouzské zájmy v Languedocu, a kterou se v roce 1355 neodvážil dobývat ani Černý Princ. Z královského nařízení byly zbořeny vesnice při carcassonnských hradbách a po roce 1247 založeno nové dolní město moderního šachovnicového půdorysu na řece Aude.

   Nejstarší kamenné hradby horního Carcassonne jsou římské a pocházejí ze 3. století. Velká modernizace opevnění proběhla v letech 1130-1200, kdy vznikl takřka celý vnitřní hradební okruh s více než 30 věžemi. Už jako královská pevnost bylo Carcassonne po ukončení křížových válek posíleno novým vnějším okruhem. Z městských věží připomenu jen některé. Soudní věž je kruhová stavba, kterou přestavěl král Ludvík, a která původně sloužila jako poslední útočiště hraběte Trencavely. Věž inkvizitorů upomíná na sídlo inkvizice. Biskupská věž byla postavena přes celou šíří parkánu, avšak průchod byl umožněn. Útočištná věž Saint Nazaire byla přístupná pouze po žebříku a chránila biskupskou baziliku. Hlavní městskou bránou byla Narbonnská brána, druhá městská brána poblíž vikomtského hradu byla nazývána podle řeky Aude. V druhé plovině 19. století došlo k rozsáhlé rekonstrukci celého opevnění podle projektu Eugene Viollet-le-Duca.

CASTELLAS

   Castellas využiji k představení Arnauda Amalricha, který byl v letech 1212-1225 narbonnským arcibiskupem a který se proslavil jako udatný vojevůdce ve válkách proti albigenským. Před zahájením válek byl opatem cisterciáckého kláštera v katalánském Pobletu a poté ještě opatem v Grandselve a Citeaux, kde v roce 1204 přijal z pověření papeže Inocence III. úlohu papežského legáta ve věci katarské konverze v Languedocu. Spolu s Petrem z Castelnau a Arnulfem z Lovaňe se stal horlivým kazatelem proti kacířům.

   Po vraždě Petra z Castelnau vedl v roce 1209 křížovou výpravu, která oblehla město Béziers, kde došlo k masakru asi 20 000 obyvatel, včetně katolíků, kteří město odmítli opustit (7000 upáleno v kostele, bez ohledu na právo azylu). V souvislosti s touto tragickou událostí bývají často citována legátova slova, která však s odstupem času zaznamenal pouze mnich Caesarius z Heisterbachu: „Zabte je všechny, Bůh už ty svoje pozná.“ Šlo o údajnou odpověď na otázku křižáků, jak mají rozpoznat katara od katolíka. Poté co se Amaurymu podařilo získat Carcassonne, převzal velení nad armádou Šimon z Montfortu, se kterým se později (už jako arcibiskup) dostal do sporu.

COUSTAUSSA

   Hrad byl postaven ve 12. století rodinou Trencavel ku kontrole údolí Sals. V roce 1210 kolem hradu postupovali křižáci z dobytého hradu Termes, avšak hrad nalezli zcela prazdný. O rok později byl opět obsazen katary, ale ani tentokrát neměl Montfort s obléháním mnoho práce. Podle Historia Albigensis se hrad vzdal za několik dní. Po křížových válkách připadl hrad rodině Montesquieu.

DURBAN-CORBIÉRES

   Mezi katarskými hrady nemá žádné výsadní postavení. Poprvé je zmiňován v roce 1018. Nejstarší architektura pochází ze 13. století, kdy hrad vlastnili páni z Durbanu, vazalové vikomtů z Narbonne. V roce 1229 přísahal Guillaume z Durbanu věrnost králi, ačkoliv jeho předci podporovali katary. Hrad je zříceninou, avšak opevněné předhradí s kostelem a bránou se zvonicí je doposud obydleno.

DURFORT

   Pání z Durfortu se objevují již na konci 11. století. Ve 12. století hrad drželi páni z Termes a v roce 1215 je zde Montfortův poručík Alain de Roucy. Po roce 1241 se hrad zřejmě dostal zpět do rukou původních pánů z Durfortu. Hugues z Durfortu vedl v roce 1243 křižáky pod Montségur. Současná zřícenina hradu je mimořádně ohrožena destrukcemi a mizí před očima.

FENOUILLET

   Hrad Saint Pierre byl centrem vikomtství Fenouillédes na hranici dvou království (Francie a Aragonu) a v průběhu let si jej nárokovalo hned několik hrabat. Ve 12. století byl vikomtem Bertrand de Saissac, který byl katarský věřící a na svém hradě ukrýval katary. Betrand byl odhodlaný bojovat i poté, co se jeho lením pánem stal Šimon z Montfortu, nový hrabě z Carcassonne.

   Po vítězství francouzských křižáků v roce 1229 přišel Bertrandův syn Pierre o hrad i vikomtství. Po roce 1240 se v regionu opět objevují kataři a jejich odpor pod vedením katara Chaberta de Barbaira trval až do pádu hradu Quéribus. Pierre de Saissac, který zemřel v roce 1261, byl posmrtně obviněn z kacířství, jeho kosti vyzvednuty a spáleny.

   V souvislosti s hradem je nutné zmínit dvě předsunuté fortifikace, které vznikly nejspíše až po královském záboru. V roce 1260 se zmiňuje Castel-Fizel nad přístupovou stezkou z údolí od severu. Z jižní strany pak byl na blízkém návrší postaven hrad Sabarda (na obrázku), který se objevuje po roce 1290.

FOIX

   Významnou vrchností byli hrabata z Foix. Raymond-Roger z Foix nebyl na rozdíl od své sestry Esclarmonde heretik, avšak odhodlaně bojoval proti křižákům. Zúčastnil se bitvy u Castelnaudary v roce 1211 i bitvy u Muretu v roce 1213 na straně aragonského krále, který v bitvě padl. Jeho výmluvnost na koncilu v Lateránu v roce 1215 mu umožnila dát svůj hrad pod ochranu církve. V roce 1217 nicméně hrad na základě dohod obsadil na nějaký čas Šimon z Montfortu, když dobýval Montgaillard. Raymondův dědic Roger-Bernard II. z Foix vstoupil v roce 1217 po boku Raymonda VI. do Toulouse a podporoval jeho syna Raymonda VII. Když Roger-Bernard III. zdědil v roce 1290 Béarn, stali se páni z Foix-Béarn nezávislými vladaři Pyrenejí.

   Ojediněle zachovalý hrad najdeme ve stejnojmenném městě v departmentu Ariege a až do roku 1290 byl hlavním sídlem hrabat z Foix. Původní hrad z počátku 13. století byl velice jednoduchý. Skládal se ze dvou čtvercových věží a mezilehlou valeně klenutou lodžií s cimbuřím. Kruhová věž s mohutným opěrákem doplnila siluetu hradu až v 15. století. Hlavice v hradním muzeu názorně představuje křižácké obležení.

GRUISSAN

   Jediným zástupcem ve výběru katarských hradů na mořském pobřeží je hrad v Gruissanu. Podle torza věže dokončené roku 1247, jediného většího pozůstatku někdejšího hradu postaveného k ochraně narbonnského přístavu, je hrad známý také jako Tour Barbarossa. Věž pochází z přestavby za arcibiskupa Guillauma de Broca.

LAGARDE

   Hrad patřil rodu Lévis-Mirepoix, před kruciátou byl lénem hrabat z Foix. Vít z Lévis byl oddaným křižákem a přítelem Montforta. Původní hrad z 11. století (čtverhranný donjon s okrouhlou nárožní věží) byl později mnohokrát rozšiřován a modernizován.

LASTOURS

   Pozoruhodné souhradí s vesnicí, které se stalo vyhledávaným centrem a útočištěm katarů a představitelů katarské církve. V době křížové výpravy Šimona z Montfortu zde existovaly hrady pouze tři. Největší a nejstarší byl hrad Cabaret, po kterém se psala místní šlechta, leníci Trencavelů. Protipól záhy vytvořil hrad Quertinheux a na počátku 13. století byl ve střední a nevyšší části bradla postaven hrad Surdespine. Čtvrtý hrad, Tour Régine, byl postaven až okolo roku 1260. V Lastours se dařilo milostné písni, kterou skládali trubadúři jako Raymond de Miraval nebo Pierre Vidal. Středem pozornosti byli dámy z Cabaretu Brunissende a Loba, žel obě heretičky.

   V roce 1209 hrad neúspěšně obléhal Montfort, který byl tou dobou sužován nízkými stavy armády s odchodem burgundského vévody zpět do vlasti. Toho času měl Pierre Roger z Cabaretu neohroženou pozici a odvahu k výpadům proti Montfortovi na otevřeném poli. Jeho společník Guiraud z Pepieux např. nechal zmrzačit 2 křižáky a poslal je Montfortovi do Carcassonne.

   K obratu dochází v roce 1210, kdy přijíždí pomocná armáda vedená Alix de Montfort. První vojenskou akcí bylo dobytí hradu Bram nedalek Castelnaudary a odeslání krutě zmrzačených obránců do Cabaretu. Bizarní průvod stovky mužů bez očí, uší a rtů byl veden mužem, kterému bylo jedno oko ponecháno. Tento hrůzostašný zážitek však prozatím nechal Pierra Rogera v klidu.

   Zlom přišel až po dobytí hradu Termes, který byl doprovázen vojenskými posilami z Francie. Pierre Roger se bez obléhání vzdal a propustil i svého vězně Boucharda de Marly, bratrance Alix z Montfortu. Guillaume de Tudéle o tom v Písni o křížové výpravě zpívá, že vězeň byl vykoupán, ostříhán a čistě oblečen a poté posazen na válečného koně, aby mohl odjet do Carcassonne.

   V roce 1223 se hrad opět dostal do rukou katarů a byl pod ochranou rukou katarského biskupa v Carcassonne a až do roku 1226 byl centrem odporu proti francouzské přítomnosti v Languedocu. Po koncilu v Toulouse v roce 1229 se páni z Cabaretu museli svého léna vzdát. Na obrázku pozůstatky katarské vesnice, kde existoval i katarský klášter.

LORDAT

   Rovněž v Lordatu pod ochranou hrabat z Foix se katarům dobře dařilo. Z inkvizičních protokolů víme, že vedle katolického hřbitova tu existoval i hřbitov katarský. Hrad poprvé připomínaný v roce 1034 dodnes uchovává původní konstrukce z 11. století. Za válek proti albigenským byl hrad obsazen, avšak ještě po pádu Montséguru představoval útočiště přežívajícím katarům.

MIGLOS

   Zříceniny dnešního hradu poblíž Tarasconu a jeskyně Niaux s nástěnnými malbami z období magdalénienu jsou dílem 14. století, avšak menší pevnost tu existovala už ve 12. století. První písemná zmínka pochází z roku 1213, kdy byl součástí záruk poskytnutých hrabětem z Foix aragonskému králi. V roce 1244 stál před inkvizitory Arnaud de Miglos, který sympatizoval s katary a dodával zbraně na hrad Montségur, což vedlo k jeho uvěznění.

MINERVE

   Katarská vesnice Minerve se nachází na přírodou zdařile chráněné ostrožně, avšak protější břehy okolních roklí dosahují podobné výšky, čehož okamžitě využil v roce 1210 Šimon z Montfortu, který na jejich okraje umístil čtyři obléhací praky. Obléhatelům se záhy podařilo zničit koridor, který umožňoval přístup k jedinému zdroji vody. Žízeň donutila obránce po několika týdnech bojů Minerve vydat.

MIRAMONT

   Málo známý hrad se nachází v pohoří Alaric nedaleko Carcassonne a vystavěn byl již ve 12. století. Dodnes zůstalo stát torzo donjonu ve středu dispozice a úseky hrady s čtvercovou valeně klenutou budovou v nároží. V relativní blízkosti hradu se nacházel dnes zaniklý hrad v Capendu a rovněž i ves Barbaira odkud pocházel jeden z posledních katarských lordů Chabert de Barbaira.

MONTAILLOU

   Jedinečné místo, kde představit významného inkvizitora s ojedinělým kariérním vzestupem Jacquese Fourniera, který byl v letech 1334-1342 jako Benedikt XII. třetím avignonským papežem. Narodil se okolo roku 1280 v hrabství Foix, byl cisterciáckým mnichem a studoval v Paříži. V roce 1311 byl zvolen opatem ve Fontfroide a v roce 1317 biskupem v Pamiers. Odkud horlivě pronásledoval katarské věřící. V roce 1326 se stal biskupem Mirepoix a o rok později byl jmenován kardinálem.

   O katarských zvycích na venkově jsme srozumněni jen velmi sporadicky. Výjimečným pramenem jsou v tomto ohledu Fournierova registra z doby kolem roku 1320, která mimo jiné pojednávají o katarech v odlehlé horské vsi Montaillou. Vzhledem k poloze místa zde katarství v plné síle přežívalo až do roku 1318, kdy bylo veškeré obyvatelstvo (okolo 250 lidí) zatčeno a předvedeno před inkvizitory. Z katarství byl obviněn nejen rychtář, ale i místní kněz Barthélemy Amilhac, který svedl hradní paní Béatrice de Planissolles obviněnou z čarodějnictví. Na rozdíl od Béatrice však sebevědomý vikář nebyl potrestán.

   Z register uložených ve vatikánském archivu a knižně vydaných v monografii „Montaillou, okcitánská vesnice v leletech 1294-1324“ se např. dovídáme, že tamní lidé si vůbec neuvědomovali rozdíly mezi katarskými a katolickými náboženskými představami. Za dobré křesťany považovali všechny kazatele, kteří žili v chudobě a konali dobré skutky a zároveň se modlili ke světcům a nikdy nepochybovali o autoritě vzdáleného biskupa nebo papeže.

MONTRÉAL-DE-SOS

   Odlehlý hrad v oblasti Ariége byl vystavěn ve 12. století a představoval klasický typ hradu s ústřední věží ve vrcholové pozici, jehož součástí byla i vesnice odkrytá archeologickým výzkumem. Zajímavou památkou hradního komplexu jsou nástěnné malby v jedné z jeskyní. Datace ovšem není možná, jedni je považují za projev katarů, jiní za dílo místního pastýře.

MONTSÉGUR

   Hrad byl postaven na vápencovém vrchu 1208 m v masivu Tabe. V roce 1204 již bylo jasné, že katarské církvi nastanou krušné časy. 600 katarů se proto sešlo na koncilu v Mirepoix, kde bylo rozhodnuto, že pro bezpečnost církve bude obnoven zanedbaný hrad Montségur a na pogu vytvořeno nové duchovní centrum. Hlavním iniciátorem stavby byl zřejmě katarský biskup Guilhabert z Castres, který obnovou pověřil Raymonda z Péreile. Trvalou posádku obránců ve zbroji zajistil Pierre-Roger de Mirepoix, pozdější vůdce hradu. Hrad se stal poutním místem, sídlem biskupství a ještě v roce 1232 se tu konal katarský koncil.

   14. března 1241 požádal král Ludvík IX. Raymonda VII. z Toulouse, aby mu prokázal věrnost a zničil hrad Montségur. Protože Raymond obležení svého příbuzného Raymonda d´Alfaro pouze předstírá a jen na základě dohod upálí 4 katary, je exkomunikován a musí se obhajovat před koncilem v Béziers, kde je o osudu hradu definitivně rozhodnuto.

   Bezpodmínečnému obležení hradu v létě roku 1243 královským senešalem Huguesem de Arcis předcházel masakr v Avignonetu z roku 1242, kdy komando z Montséguru rozsekalo inkvizitora Guillauma Arnauda a 11 pomocných řeholníků. Proti pěti stům katarů opevněných na pogu přivedl senešal armádu o 1500 mužích. Ke zvratu však došlo až krátce před Vánoci, kdy dorazily podpůrné oddíly biskupa z Albi a za pomocí baskitských horolezců se podařilo obsadit jeden z vrcholů pogu.

   Z dobyté pozice pak bylo snadné ostřelovat katarskou pevnost kataputy. Situace se pro obránce stala neúnosnou a 2. března 1244 došlo k dohodě o podmínkách kapitulace. Protože během dočasného patnáctideního příměří došlo k útěku několika katarů, což bylo považováno za porušení dohodnutých podmínek, bylo více než 200 zajatých katarů (včetně biskupů z Toulouse a Razes) po uplynutí příměří 16. března upáleno na hranici.

OPOUL

   Hrad Opoul postavil v polovině 13. století Jakub I. Aragonským na ostře střežené francouzsko-aragonské hranici. Pro hrad bylo vybráno místo na hraně stolové hory. Na ploše ze hradem rovněž vznikla celá vesnice, jejíž nově příchozí obyvatelstvo bylo obdařeno výsadami. V 16. století se osídlení přesunulo do míst dnešní Opoul-Périllos.

PADERN

   Přes svoji nepřehlédnutelnost stojí katarský hrad Pader ve stínu svých slavnějších sousedů. Hrad je známý od konce 12. století jako příslušenství kláštera Lagrasse. V roce 1240 se Trencavela pokusil znovu získat hrad Padern za pomoci Chaberta de Barbaira. Po roce 1283 je opět v držení kláštera Lagrasse. Leží ve strategickém údolí řeky Verdouble na cestě ke hradu Quéribus.

PEYREPERTUSE

   Monumentální dvojhradí se nachází v poloze, která mezi katarskými hrady patří k nejdramatičtějším. Areál hradu na výškově nesourodém hřebeni je 300 m dlouhý a v nejširší střední části až 70 m široký. Poprvé je zmiňován v roce 1070 jako majetek katalánských hrabat z Besalú, později jako vlastnictví hrabat z Barcelony. Ve 12. století byli hradní páni vazaly viskontů z Fenouillet a vazalská linie odtud pokračovala až k aragonskému králi.

   Díky tomu se křížové války hradu vyhnuly až do roku 1217, kdy se Guillaume de Peyrepertuse dobrovolně vzdal Montfortovi. Jeho loajalita však neměla dlouhého trvání. V roce 1224 byl exkomunikován a v roce 1229 kladl odpor za hradbami Puilaurens. V roce 1240 byl Peyrepertuse obléhán královskou armádou, aby se posádka po pouhých třech dnech vzdala. V té době existoval pouze dolní hrad, horní hrad zvaný San Jordi byl postaven až za krále Filipa Bolda.

   Dolní hrad byl přístupný skrz barbakán ve kterém se přístupové schodiště několikrát lomilo. Příchozí vstoupil na překvapivě ploché nádvoří, kde se nacházelo provozní zázemí a odkud se dál pokračovalo k hornímu hradu. Součástí dolního hradu byl guvernérský palác s okrouhlou věží a cisternou a především kostel Panny Marie s dalším zdrojem vody připomínaný již v roce 1115. Nádvoří mezi těmito stavbami tvořilo téměř pravidelný rovnoběžník.

   San Jordi byl přístupný po pozoruhodném schodištním koridoru (bylo nazýváno schodištěm Svatého Ludvíka) a jeho úkolem bylo především obsadit skálu, která výrazně převyšovala dolní hrad a představovala potencionální nebezpečí. Vzpomínka na obléhání Montséguru byla zřejmě stále dostatečně živá. Zástavba hradu byla řešená v pásu těsně pod vrcholem a to zejména z důvodů povětrnostních a byla zakončena exponovanou kaplí San Jordi.

PUILAURENS

   Hrad doložený od konce 10. století byl v roce 1162 součástí Aragonska. Během křižáckého tažení se stal útočištěm katarů a suspendovaných šlechticů. Jedním takovým byl i Guillaume de Peyrepertuse odsouzený koncilem v Toulouse v roce 1229 za podporu heretiků. Za jakých okolností se hrad stal majetkem francouzského krále není jasné, avšak nejpozději se tak stalo s pádem hradu Quéribus. V roce 1258, po dohodách z Corbeil, byl hrad nově opevněn a stal se pohraniční pevností, jednou z tzv. „pětice synů Carcassonne“, která našla vojenské uplatnění ještě v 17. století.

   Puilaurens jako královský diadém korunuje vrchol 697 m vysoké hory nad údolím Boulzane. Současná stavba vznikala postupně po roce 1258 a stavebník kladl důraz především na obranyschopnost. K vrcholu vede klikatá stezka a příchozí musel překonat hned několik bariér. Vysoká hradba s baštami a ochozem s cimbuřím chránila dolní nádvoří. Odtud se vstupovalo do horního hradu trojúhelného půdorysu s centrálním čtverhranným donjonem a kruhovou věží zvanou „Bílá paní“ na jihozápadním okraji. Zajímavostí této věže je komunikční prvek „hlasový kanál“, který ústil k okennímu výklenku s lavicemi ve vyšším podlaží.

PUIVERT

   Jedním z nejlépe zachovalých katarských hradů je Puivert nad rozsáhlou plochou dnes vyschlého jezera v oblasti Quercorb. Současný hrad sice vznikl za Bruyérů až ve 14. století, přesto díky novým komunikačním úpravám, kdy byl přeložen zejména vstup a rovněž i celé předhradí ze západu na východ, zůstalo zachováno mnoho pozůstatků z hradu dvanáctého století. Jde především o původní donjon, jehož přízemí se v celém půdorysu dochovalo, ale i o významné úseky opevnění, podlouhlou provozní budovu, nebo základy původní kaple.

   Ke katarskému donjonu přistavěli Bruyérové na východní straně novou čtyřposchoďovou věž, přístupnou jak v přízemí, tak širokým gotickým portálem ve třetím poschodí přímo z původní obytné věže. Zmíněný portál nesl erby stavebníků a ústil do nové hradní kaple zaklenuté šestidílnou žebrovou klenbou s korunovací Panny Marie ve svorníku. Točitým schodištěm uvnitř věže bylo možné sestoupat do nižšího podlaží, které je dnes vyvedeno jako hodovní síň a jehož okenní niky jsou opatřeny pozoruhodně řešenými schodovými stupni.

   Schodištěm vzhůru pak lze dosáhnout čtvrtého patra, které je uměleckou chloubou celé stavby. Osmidílná klenba profánního sálu je nesena konzolami, které jsou vyvedeny do polopostav muzikantů s hudebními nástroji. Profání sál je proto nazýván síní muzikantů a jeho vznik zřejmě souvisel se vzpomínkou na legendární setkání trubadůrů, které se na hradě odehrálo v roce 1170.

   V roce 1210 byl hrad po tři dny obléhán Montfortem, protože jeho majitelé z rodu Congostů byli kacíři. O matce Gaillarda z Puivertu bylo známo, že v roce 1208 přijala na smrtelné posteli consolamentum. (Congostové se později rovněž podílelí na masakru inkvizitorů v Avignonetu a v roce 1244 bránili hrad Montségur.) Montfort však tehdy našel téměř prázdný hrad, protože většině posádky se podařilo uprchnout.

QUÉRIBUS

   Jeden z nejslavnějších katarských hradů zaujímá polohu na skalnaté špici (728 m) nad vesnicí Cucugnan a ze svých teras nabízí široké rozhledy do Rousillonských nížin. Poprvé je zmiňován za hrabat z Besalú v roce 1020 jako Cherbucio. O století později patřil hrabatům z Barcelony a po roce 1137 připadl dědičce aragonského krále. Na rozdíl od okolních hradů nebyl Quéribus z počátku herezí zasažen. V roce 1233 se zde objevil Benoît z Termes, katarský biskup v Razes, který na hradě v roce 1241 zemřel.

   V roce 1246 zde žije dobrý muž Pierre Paraire a několik věřících a hrad se stal poslední katarskou baštou odporu v Okcitánii. Když v květnu 1255 oblehl hrad senešal z Carcassonne Pierre d´Auteuil, vzdorovala na hradě po tři posádka pod vedením Chaberta de Baibaira. Ač byl Chabert sám pravděpodobně katarským věřícím, byl tento vysloužilý a již zestárlý (70 let) bojovník propuštěn na svobodu.

   Stavební vývoj královské pohraniční pevnosti je velmi komplikovaný a k významným stavebním zásahům docházelo ještě v 16. století. Jistě nejpozoruhodnější částí hradu je nepravidelně utvářený donjon se skosenými nárožími, kterým celá dispozice vrcholí. Jeho spodní část zaujímá sál s centrálním pilířem a čtyřmi poli křížové klenby. Funkce není známá (snad šlo o kapli svatého Ludvíka) a problematické je i datování. Možne je ovšem uvažovat již o době, kdy na hradě žili kataři.

QUÉRIGUT

   Vysoko položený (1200 m) hrad je poprvé zmiňován v roce 844. Od roku 1206 je zde připomínán rod d´Alion, který užíval titul vikomtů z Quérigutu. Za válek proti albigenským se zviditelnili zejména bratři Bernard d´Alion a Arnaud d´Usson, kteří byli vazaly hraběte z Foix. V roce 1226 sice Bernard přísahal věrnost francouzkému králi, avšak postupem času se nejen na základě lenní přísahy (manželkou Bernarda byla dcera hraběte z Foix a svědky sňatku byli katarští perfekti) stali otevřenými sympatizanty sekty a podporovali obranu hradu Montségur. Bernard d´Alion byl v roce 1258 jako kacíř upálen v Perpignanu.

QUILLAN

   Přestože hrad působí jako raně novověká pevnost, jde o původní dispozici projektovanou pravděpodobně již ve 13. století. Pravidelný hrad na půdorysu čtverce o délce 35 m byl nejspíše vybaven věžovitou bránou a z hlediska dispozice zaujímá mezi tzv. katarskými hrady jedinečné postavení. První zmínku o hradě je možné vztáhnout k roku 1145, avšak dějiny spíše zajímalo přilehlé město, které existovalo již od římských dob. Ve 13. století byl zdejším suverénem biskup z Narbonne.

ROQUEFIXADE

   Jednou z nejmalebnějších zřícenin katarských hradů je Roquefixade na rozpukané skále po které dostal jméno. Jeho majitelé byli vazaly hrabat z Foix. V roce 1205 se zde slavil sňatek Raymonda Péreile a Corby de Lanta a hrad byl útočištěm katarů. Před rokem 1270 hrad odkoupil francouzský král a vydržoval zde posádku o patnácti mužích a smečku hlídacích psů.

SAISSAC

   Na konci 12. století bylo založeno cisterciácké opatství Villelongue, jehož prvotním posláním bylo bojovat proti herezi. Klášter byl postaven v sousedství hradu Saissac, jehož majitelé byli nechvalně známí kataři. Před křížovou výpravou se například zviditelnil Bernard de Saissac, který byl opatrovníkem nezletilého Raymonda Rogera Trencavely. Ten zcela nechutným způsobem, před exhumovaným opatem Amielem, požadoval novou volbu představeného kláštera Alet, aby prosadil svého kandidáta Bosona.

   V roce 1209 byl Saissac přepaden Bouchardem de Marly, spojencem Šimona z Montfortu. V roce 1240 byl hrad jedním z nemnoha míst, které se nakrátko podařilo znovuzískat Raymondu-Rogeru-Trencavelovi, při jeho posledním pokusu o návrat na někdejší panství svého otce. Později se hrad dostává do rukou rodiny Lévis a ve 14. a 15. století je kompletně přestavěn.

TAUTAVEL

   Skromné zříceniny šlechtického hradu Tautavel najdeme nad údolím Verdouble v departmentu Pyrénées-Orientale. Poprvé je zmiňován v 11. století, avšak dochovalá architektura je dílem 13. století. Vysoko nad hradem dodnes stojí původně saracénská signalizační věž zvaná La Tore del Fal.

TERMES

   Z kdysi mohutného a pevného hradu dnes zbylo jen málo. To proto, že v 17. století sloužil hrad za úkryt zbojníkům a za cenu 14 922 a půl livry musel být zdemolován. Zřejmě pro svůj historický význam a ospravedlnění vybíraného vstupného je dnes hrad opět velkolepě vykopáván a obnovován. Vždyť jde o jednoho z pětice synů Carcassonne a hrad, který po tři měsíce odolávál útokům křižáckého vojska Šimona z Montfortu.

   Obléhání hradů Montségur nebo Quéribus jsou známá, avšak obsáhlejší vzpomínku si zaslouží i statečný vzdor hradu Termes, o kterém blíže vypovídá Pierre z Vaux-de-Cernay v kronice Hystoria Albigensis. Pánem hradu byl toho času starý avšak rozhodný Raymond z Termes, který se dle kronikáře nebál Boha ani lidí. Obléháni začlo v srpnu 1210 za použití praků obou válčících stran. Obráncům se dařilo opravovat poničené hradby, avšak trpěli zejména žízní, oblehatelům se zase nedostávalo posil a rovněž vázlo i zásobování.

   Obléhání hradu tak měla uzavřít dohoda o roční kapitulaci, kterou však zhatila vydatná bouře, která znovu naplnila hradní cisterny. Naneštěstí špatně udržované zásobníky znečistily vodu a následná epidemie úplavice zcela zdecimovala obranu hradu. V noci z 22. na 23. listopadu se zoufalá posádka hradu pokusila o útěk. Raymond z Termes byl chycen a až do své smrti v roce 1213 vězněn v Carcassonne. V důsledku pádu hradu došlo k vydání řady dalších pevností, včetně dlouho odolávajícího hradu Cabaret.

USSON

   Významným refugiem katarských elit byl i odlehlý hrad Usson v hluboké soutěsce k Aude Gorges, kde příležitostně pobýval i Guilhabert z Castres, biskup v Toulouse a řada dobrých mužů. Hrad je rovněž místem, kde byl krátce před pádem Montsegúru ukryt legendární katarský poklad, který sem z pogu několik dní před Vánoci 1243 přinesl dobrý muž Pierre Bonnet za pomoci jednoho z věřících. Má se za to, že čtveřice dokonalých, která 15.3.1244, tedy pouhý den před vypršením dočasného příměří, nepozorovaně unikla z Montséguru měla tento poklad zachránit. Údajný katarský poklad, jehož součástí nemělo být nic skromnějšího než Svatý Grál, je někdy spojován s nálezem v Rennes-le-Château.

VALS

   Opevněný kostel ve Vals je častečně vystavěn ve skále. Skalní chodbou je přístupná krypta s několika skalními výklenky nad kterou se nachází loď kostela s tribunou. Kněžiště se nacházi v mezipatře a je přístupné jak z krypty, tak schodištěm z lodi, přičemž z obou prostor je dění před oltářem dobře pozorovatelné. Stavba z 12. století je vyzdobena freskami v byzantinském stylu, které představují výjevy ze života Krista. Mohutná zvonice kostela je po stranách opatřena půlkruhovými věžicemi a dává tak celé stavbě pevnostní charakter.

VILLEROUGE-TERMENES

   Expozice na někdejším hradě arcibuskupů z Narbonne se velmi podrobně věnuje poslednímu katarskému dokonalému, který byl v roce 1321 právě zde upálen. Nebyl jím nikdo jiný než Guillaume Bélibaste, jehož příběh si na tomto místě připomeneme. V zásadě vše co víme o Bélibastovi známe z inkvizičních protokolů, které zaznamenávala v letech 1318-1325 inkviziční komise, kterou vedl biskup v Pamiers Jacques Fournier. U soudu Bélibasta řekl nejen mnoho podrobností ze svého života, ale i o katarství obecně (např. popisuje katarskou podobu Krista).

   Guillame Bélibaste pocházel z vesnice Cubiéres a byl synem bohatého sedláka stejného jména. V roce 1306 se dostal do sporu s vesnickým pastýřem, který byl zabit a Bélibaste musel uprchnout. V roce 1309 se stal dokonalým, přičemž jeho učitelé byli Pierre a jeho syn Jacques Authié. Krátce na to byl zadržen a vezněn v carcassonnském mur odkud se mu podařilo uprchnout a odejít do exilu v sousedním Katalánsku, kde tmelil komunitu rozptýlených katarů. Pracoval jako tkadlec a švec v Lléridě, Tortose, San Mateu a Morelle. Když v roce 1316 zemřel parfait Raymond de Toulouse, stal se posledním okcitánským dokonalým.

   V roce 1320 byla jeho pověst vážně ohrožena, když jeho milenka Raymonde Piquier otěhotněla. Bélibaste tehdy přinutil svého druha Pierre Mauryho (pocházel z Montaillou), aby se s Raymonde oženil a vzbudil tak dojem, že dítě není jeho. Krátce na to byl zrazen, když byl odlákán do severních Pyrenejí, aby tam navštivil některé nemohoucí katary. Byl zajat a předán inkvizici. Strůjcem dopadení byl Arnaud Sicré, který se vydával za katara. Tento muž ve službách inkvizice usiloval o navrácení rodinného dědictví, které bylo zabaveno jeho matce Sibille zapřísáhlé heretičce upálené na hranici.