K O S M O V A K R O N I K A Č E S K Á
Nejstarší Kroniku Čechů netřeba představovat. Představme si však současnou podobu některých míst, která před zhruba devíti stoletími právě sem zaznemenal a jen ojediněle podrobněji popsal Kosmas, děkan pražské svatovítské kapituly. Citované části pocházejí z posledního českého vydání kroniky od Marie Bláhové, nicméně těm, kteří chtějí přistoupiti blíže k jádru, doporučuji dostupnou latinskou edici od Bertolda Bredholze.
BÍLINA
Přišel kníže i biskup, a jakmile byl kostel v podhradí posvěcen, vystoupil kníže na hrad k obědu a rovněž se posadil k hodovním stolům hradský správce v svém dvoře před kostelem spolu s biskupem. Za oběda přišel mu posel pošeptati: „Odňata je ti správa hradu a dána synu Všeborovu, Kojatovi. K tomu správce hradu odpověděl: „Knížetem jest a pánem, se svým hradem ať učiní, co se mu líbí. Co však můj kostel dnes má, nemá kníže moc mu odníti.“
BOLESLAV
„Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola.“ K tomu oni odpověděli: „My, kteří jsme ústa lidu a držíme odznaky svých hodností, my ti odříkáme, protože ani neumíme, ani nechceme učiniti, co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili.
DOBENINA
Přišli k strážné bráně, kudy se chodí do Polska, a kníže svolal na místě, zvaném Dobenina, lid i předáky do shromáždění. Jeho bratři stáli vedle něho po pravici a po levici, duchovní a hradští správci seděli daleko dokola a za nimi stáli všichni bojovníci. Kníže zavolal Lance, aby se postavil doprostřed , chválil ho a doporoučel národu, hlasitě k němu hovoře: „Hle vezmi prsten a berlu, budiž ženichem církve pražské a pastýřem svatých oveček.“
HNĚVÍN
Když však se jejich vévoda doslechl zlé zprávy, že Slované dobyli nad císařem vítězství, zastavil se u mostu Hněvín vedle řeky Bíliny, jsa na velikých rozpacích, zda se má pokusiti o štěstí v boji, či s velikou hanbou domů se vrátiti.
HRADEC KRÁLOVÉ
Téže noci Ota, bratr Svatoplukův, a předák Vacek, přišedše z hradu Hradec s třemi šiky bojovníků, položili se táborem u potoka Rokytnice. Ráno pak stanuli před hradem Vyšehradem a obsadili všechny cesty dokola strážemi, takže nikdo nemohl ani vyjíti, ani vejíti Bořivojovi na pomoc.
CHLUMEC
A ihned rozeslav listy po celé říši, sebral velmi silné vojsko. Jednou cestou, kudy se chodí přes Srbsko a kde je východ z pomezního hvozdu do naší země přes hrad Chlumec, kázal Sasům vtrhnouti do Čech. Vévodou saským byl tehdy Ekkerhard, jehož veškeré Sasko poslouchalo ve všem jako krále.
CHOTOUŇ
Tedy za času řečeného knížete Oldřicha, muže, jenž velmi ctil službu Bohu, žil poustevník jménem Prokop, rodem Čech ze vsi Chotouně, v slovanském písmě, jež bylo kdysi vynalezeno a kanonicky zavedeno od nejsvětějšího biskupa Cyrila.
KLADRUBY
Po oktávu pak velikonočním dne 12. dubna v tu neděli, v kterou tehdáž bylo Milosrdenství Boží, dobrotivý a milosrdný kníže Vladislav za velikého pláče svých odešel ke Kristu a milosrdenství, jež vždy pro jméno Kristovo prokazoval chudým, došel ovšem od milosrdného Hospodina samého. Byl pohřben v kostele svaté Panny Marie, jejž sám vystavěl Kristu a jeho matce, hojně nadal všemi kostelními potřebami a založil tam dosti znamenité mnišské opatství. Jméno místa je Kladruby.
KLADSKO
Téhož roku Soběslav, vzav s sebou něco Poláků, přijel ke hradu Kladsku a zkoušel mnohými prosbami a sliby, zda by mu obyvatelé otevřeli brány hradu. Protože však nechtěli svoliti, nýbrž zmužile odporovali, řečený mladík, hněvem jsa roznícen, dal zapáliti palác stojící blízko hradby.
LEVÝ HRADEC
Kníže Boleslav a jeho nejlepší muži vidouce, jak je v dobrých skutcích zbožný, a majíce naději, že bude budoucně ještě zbožnější, z vnuknutí milosti Ducha svatého uchopili jinocha, ač se tomu velmi bránil, a přivedše ho do shromáždění pravili: „Chtěj nechtěj, naším biskupem budeš, a byť nerad, pražským biskupem slouti budeš.“
LIBICE
Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratři svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů.
LITOMĚŘICE
Oldřich a Litold, synové Konrádovi, vyhnavše z Moravy posádky, jež tam bořivoj při svém odchodu zanechal na stráži, ujal se opět svých hradů, rovněž se vrátili Božej a Mutina z Polska a kníže Bořivoj přijal je na milost ne z lásky, ale že doba toho nezbytně vyžadovala. I dostali zpět své hrady, jež dříve měli: Božej Žatec a Mutina Litoměřice.
LŠTĚNÍ
Zajatou švagrovou dal dovézt na velmi pevný hrad Lštění a střežiti hradskému správci Mstišovi. Ten však ji nehlídal tak, jak by bylo slušelo na takovou paní, neboť každé noci její nohu okovem připoutával k své noze.
NETOLICE
Vida to císař, opustil Řezno, a prošed jižním krajem po cestě, kudy se chodí do Netolic, vstoupil do Čech. Kníže Bořivoj, uctivě ho přijav, dal císaři, jak on sám určil, průvod důstojný císaře, do Saska svou zemí a dovedl ho až k svému švagru Viprechtovi.
OLOMOUC
A bez meškání se vypravil na cestu do svého dvora u Sekyřkostela na Moravě, a odbočiv z cesty, jako by chtěl navštíviti svého bratra, již zřejmě se záškodným úmyslem přišel k biskupu Janovi na hrad Olomouc. Ten ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: „Kdybych věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.“
ROKYCANY
Když tam podle rozkazu králova přišli, byl beze všeho slyšení jat Bořivoj a syn Viprechtův, věc biskupa však byla uznána za spravedlivou, neboť zlatem podmazal ruku královu. Potom byli všichni přívrženci Bořivojovi na rozkaz knížete Vladislava jednak zbaveni zraku a statků, jednak aspoň oloupeni o věci ze svého majetku, ostatní, jimž se podařilo uniknouti této pohromě, utekli k Soběslavovi, synu krále, do Polska.
STADICE
K tomu prostý lid zajásá zmateným křikem: všichni jedněmi ústami žádají, aby jim byl dán kníže. K nim ona: „Hleďte,“ dí, „hle, za oněmi horami“ – a ukázala prstem na hory – je neveliká řeka Bílina a na jejím břehu je viděti vesnici, jež slove Stadice. V jejím obvodu jest úhor, zdéli i zšíři dvanácti kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli. Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly.“
TETÍN
Ctihodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreádám, Dryádám a Amadryádám a ctil je.
TÝNEC NAD LABEM
Proto Ota, byv pozván od bratrance, bál se přijetí na svátky velikonoční a přijel až po Velikonocích na třetí vyzvání ke dni 1. května, chráněn jsa strážemi svých bojovníků, k bratranci Vladislavovi do určené vsi, jež slove Týnec na Vršcích. Tam celý den rokovali o rozličných věcech, a davše i přijavše navzájem přísahy, na oko se smířili.
VELIZ
Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší. Ten a jeho příbuzní, lidé ničemní, přišli se synem knížecím Jaromírem na lovecké místo, jež slove Veliz, a doslechne se z pověsti, co se stalo s knížetem v Polsku, pravili: „Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčíti nad námi a slouti pánem?“
VRACLAV
Sotva však vešli do hradu Vraclavě, nazítří časně ráno svolal všechny předáky do shromáždění. A když se dohromady sešli, jako lev, vypuštěný z klece na zápasiště, stojí, řve a se zježenou hřívou čeká na žrádlo, jsa hněvem více rozpálen než kamna sedmkrát rozpálená, a ohlédnuv se po všech, upřel divoké oči na Mutinu a hněvivá otevřel ústa k této řeči.
VYŠEHRAD
Co se tyto věci dály v Čechách, kníže Měšek přitáhl se silnou mocí polskou, udeřil na hrad Prahu a po celé dvě léta, totiž od narození páně 1000 a roku od narození Páně 1001, jej držel. Ale hrad Vyšehrad, svému knížeti věrný, zůstal nezastrašen a nedobytný.
ZNOJMO
Také téhož roku dne 18. října Bořivoj, bratr knížete Břetislava, vystrojiv přeslavné hody na hradě Znojmě, pojal za choť Helpirku, sestru markrabího východního Leopolda.
ŽATEC
Také téhož roku pozval kníže Břetislav svého sestřence Boleslava o Vánocích k hodům vystrojeným na hradě Žatci a tam na samý Boží hod se svolením všech předáků Čech byl učiněn Boleslav mečníkem svého strýce.
