K Ř I Ž Á C K É   H R A D Y   V   P O B A L T Í

   Hrady Řádu německých rytířů na území Polska, Lotyšska a Estonska. I tak by se článek mohl jmenovat a snad i lépe charakterizovat obsah následujícího textu. Jde o hrady stavěné v průběhu 13. - 15. století v severovýchodní periferii západokřesťanského světa za účelem christianizace pobaltských pohanských obyvatel rytířským řádem. Řád německých rytířů se zformoval během 12. století v souvislosti s křížovými výpravami do Svaté země a jeho úkolem byla ochrana německých poutníků, provoz špitálů i vojenská angažovanost.

   Počátky Řádu německých rytířů jsou nejasné a plné hypotéz. Jisté je, že v polovině 12. století existoval v Jeruzalémě útulek pro německé poutníky, který byl spravován německým převorem a byl pod pravomocí špitálníků sv. Jana. Jiný polní špitál je doložen při obléhání Akkonu během 3. křížové výpravy a po dobytí města v roce 1191 se pod názvem špitál Panny Marie Němců v Jeruzalémě přesunul za jeho hradby. V roce 1192 je doložen bratr Gerhard, který byl mistrem špitálu Němců v Akkonu a v roce 1196 stvrdil existenci řádu papež Celestýn III. V roce 1198 byl na shromáždění v Akkonu zvolen velmistrem Heinrich Walpot von Bassenheim, který následujícího roku obdržel papežský výnos, který bratřím kázal přijmout řeholí templářů a nosit bílý plášť, avšak nikoliv s červeným křížem, ale s černým.

   Čtvrtým velmistrem řádu byl Hermann von Salza (1210-1239), za jehož vedení se řád velmi angažoval. V roce 1211 uvedl na žádost krále Ondřeje II. křižáky do Uher, účastnil se 5. křížové výpravy a stál za úspěchem 6. křížové výpravy a na hradě Montfort zřídil hlavní řádový stan. V roce 1221 získal papežské výsady a postavil řád na úroveň templářů a johanitů. Poté co jej vyhledalo poselstvo Konráda Mazovského, poslal křižáky do pruského Pobaltí a odstartoval tím nejvýznamnější křižáckou misi. V této souvislosti pak do řádu v roce 1237 začlenil Řád mečových rytířů.

   Řád mečových rytířů vznikl v Livonsku v roce 1202 a jeho úkolem byla christianizace domorodého obyvatelstva na území dnešního Lotyšska a Estonska. Dobyté území bylo v roce 1207 jako Terra Mariana papežem zasvěceno Panně Marii a pro účastníky křížových výprav se stalo stejně důležitým jako Svatá země. V roce 1228 bylo Livonsko rozděleno na 6 správních celků. Největší část spravoval Řád mečových rytířů, přičemž sídelním hradem velmistrů byl Wenden. V roce 1236 bylo rytířstvo pobito od Zemgalů a Žmuďanů v bitvě na Saule a řád prakticky přestal existovat. Zbývající rytíři se proto spojili s Řádem německých rytířů a vznikla tak autonomní Livonská větev Řádu německých rytířů, která existovala až do roku 1562.

   Příchod bratří Řádu německých rytířů do Pruska nebyl nikterak energický, neboť velmistr řádu vyžadoval po neúspěšné uherské misi řadu církevních i světských záruk. Do roku 1230 tak v Prusku působili 2 bratři, kteří od Konráda Mazovského získali Chełmiňsko. V této době se proto v Prusku rychleji rozvíjel Řád dobřínských rytířů, který zde založil první pruský biskup Kristián z Oliwy. Situace se však brzy obrátila a většina rytířů vstoupila okolo roku 1235 do Řádu německých rytířů i s Dobřínskem. V polovině 13. století mizí o dobřínských rytířích veškeré zprávy.

   Od roku 1226 měl Řád německých rytířů právo držet veškerá území, která získal na úkor pohanů, a proto je 13. století ve znamení dobyvačné expanze, která vedla ke konečnému podmanění Prusů v roce 1283 a ke vzniku Německého řádového státu. V roce 1291 se křižáci museli stáhnout ze Svaté země a od té chvíle se ještě s větší horlivostí věnovali germanizaci severovýchodní Evropy, kde na řádovém území vystavěli rozsáhlou síť měst a hradů. Konečně v roce 1309 se hlavní stan velmistrů přesunul z Benátek na pruský Malbork. Největšího rozmachu se řádovému státu dostalo během 14. století, kdy papežem i císařem podporovaný řád bohatl z obchodu a křižácké loďstvo ovládlo Baltské moře. Stále se nicméně nedařilo christianizovat pohanské sousedy a na Litvě a Žmudi (ta měla pro Řád speciální význam, neboť oddělovala Prusko od Livonska) si křižáci opakovaně vylamovali zuby. Agresivní politika řádu proto zformovala nepřítele, který sice Řád zničit nedokázal, avšak alespoň jej vyprovodil z výsluní.

   Nebyl jím nikdo jiný, něž polský stát, který získal potřebnou sílu v roce 1386, kdy vznikla personální unie s Litvou. Toho roku přijal litevský velkovévoda Jagello v Krakově křest a jako Vladislav II. se stal polským králem. Křtem Litvy ztratil Řád německých rytířů ideovou náplň i legitimitu k vedení dalších křížových výprav a de facto jeho další působení v Pobaltí pozbývalo smyslu. Povstání proti Řádu na Žmudi otevřelo válku, která vyvrcholila 15. 7. 1410 bitvou u Grunwaldu, kde křižáci utrpěli drtivou porážku od polsko-litevských vojsk. Vítězství polský král nedokázal plně využít, a tak se mohl řád s kompromisním toruňským mírem znovu nadechnout. Vnitřně nejednotný řád se nicméně v oslabeném postavení vzpřímit nedokázal a s poklesem prestiže a s rostoucími dluhy se krize řádu jen prohlubovala. Ve třináctileté válce (1454-1466) němečtí rytíři opět neuspěli a druhým toruňským mírem přišli o celé Západní Prusko včetně Toruně, Gdaňsku, Elblągu a Malborku. Sídlo velmistra bylo přesunuto už v roce 1457 do Královce.

   Vzpruhou pro řád mělo být povolání velmistrů z řad laických vládnoucích elit. Tento krok však v důsledku přivodil zánik řádového státu, neboť velmistr Albrecht Braniborsko-Ansbašský Německý řádový stát v roce 1526 sekularizoval a stal se prvním pruským knížetem. Klíčovou příčinou byl nicméně zásah reformace a dokonalý rozklad vnitřních řádových struktur i řehole. Letité snahy Řádu o navrácení pruského státu se definitivně rozplynuly v roce 1589.

   Echt křižáckých hradů v Pobaltí vzniklo asi sto a do osudů dalších se působení křižáků promítlo. Nejde jen o dobývání a přechodné držby, ale především o specifický architektonický styl, který na svých hradech uplatňovali zejména pruští a livonští biskupové. Vzhledem k tomu, že jsem dosud nenavštívil všechny základní řádové hrady a ty navštívené vykazují značné kvalitativní rozdíly, vytvořil jsem zatím jen dílčí výběrovou galerii. Zcela zde chybí hrady na území Ruska. Jsou to hrady z kaliningradské oblasti jako Balga, Ragnit, Insterburg nebo Brandenburg, ale například i hrad Koporje v Leningradské oblasti, který má rovněž křižácký původ. Z polského území je třeba připomenout hrady Barciany, Działdovo, Ostróda nebo Przezmark. Z území Lotyšska hrady Aizpute, Jaunpils, Lielvarde, Valmiéra nebo Ventspils a z Estonska hrady Kuressaare, Helme, Angerja nebo Vasknarva na břehu Čudského jezera.

AIZKRAUKLE (ASCHERADEN)

   Původní hrad Vecaizkraukle na břehu Daugavy byl postaven na počátku 13. století poté, co jej mečoví rytíři dobyli na domorodém obyvatelstvu. Ve 14. století nahradili livonští rytířů tento starý hrad novostavbou na jiném místě. Nový hrad byl v letech 1334-1480 sídlem komtura a fungoval až do poloviny 17. století. Dnes je z něho jen malá, avšak malebná zřícenina.

BAUSKA

   Fojtský hrad livonských rytířů byl postaven v 15. století na obchodní stezce mezi Kovnem a Rigou poblíž hranice řádového panství s Litvou. V letech 1536-1538 zde byl vězněn Burkard Waldis, který v Livonsku propagoval protestantismus. Řád držel hrad až do roku 1559, kdy jej musel postoupit Polsku za pomoc Livonsku v tzv. Livonské válce proti Rusům.

BEZŁAWKI (BÄSLACK)

   Jednoduchý hrad (obdélný palác při severní straně nádvoří o rozsahu 42 x 52 m) vznikl kolem roku 1377, spadal pod komturství v Baldze a sloužil jako vojenská základna při přesunech na Litvu. V roce 1583 byl palác adaptován na protestantský kostel a v 18. století doplněn o mohutnou kostelní věž. Bývalé nádvoří se proměnilo ve hřbitov.

BOBROWNIKI

   Nejstarší dějiny hradu na pravém břehu Visly nejsou známé. Možná byl založen křižáky, ale pravděpodobněji v polovině 14. století dobřínským knížetem Vladislavem. V každém případě drželi křižáci hrad v letech 1409-1411. Po prohrané válce Řád německých rytířů o Bobrowniki přišel a hrad se stal polskou pohraniční pevností, kde v pozdější době existovalo vězení pro zajaté křižáky.

BRODNICA (STRASBURG)

   Na příkladu Brodnice si můžeme představit typický hrad Řádu německých rytířů. Jde o pravidelnou dispozici o čtyřech křídlech, která uzavírají čtverhranné nádvoří. V jednom z nároží se pak nachází věž, která výrazně převyšuje ostatní stavby. Z půdorysu hradu pak obvykle vystupuje odpadní věž (dansker, gdanisko), která je přístupná na pilířích vynesenou krytou chodbou. Tato věž se v Brodnici nedochovala, zato zde stojí hlavní polygonální věž, jejíž výška je dnes umocněna absencí přiléhajícího konventu.

   V roce 1339 přijel do nově zřízeného komturství velmistr řádu Werner von Orselna u příležitosti svěcení hradní kaple. Prvním komturem byl od roku 1337 Friedrich von Spangenberg. Po bitvě u Grunwaldu se Řádu podařilo získat Brodnici zpět a hrad byl nově opevněn pod vedením architekta Mikuláše Fellensteina.

BYTÓW

   Jako je Turaida cihlovou výjimkou mezi kamennými hrady v Livonsku, tak je Bytów kamennou výjimkou mezi cihlovými hrady v Prusku, ačkoliv i zde je cihlová složka velmi výrazná. Hrad byl budován na přelomu 14. a 15. století pod vedením Mikuláše Fellensteina. V roce 1410 byl dobyt vojsky litevského knížete, avšak první toruňský mír z roku 1411 vrátil hrad zpět křižákům. Po třináctileté válce udělil král Kazimír IV. Jagellonský Bytów v léno pomořanskému knížeti.

CÉSIS (WENDEN)

   Jako byl Malbork centrem Řádu německých rytířů v Prusku, tak byl Césis centrem mečových rytířů, resp. Livonské větvě Řádu německých rytířů v Livonsku. Monumentální hrad byl postaven na začátku 13. století, od roku 1470 byl sídlem na doživotí volených zemských mistrů (od 1494 velmistrů). Nacházela se zde řádová mincovna. V roce 1577 obléhala hrad ruská vojska Ivana Hrozného. Svízelnou situaci vyřešila posádka tím, že se i s hradem za pomocí střelného prachu odpálila. Poškozený hrad byl opraven a obýván až do roku 1703, kdy byl zničen ruskou armádou.

CZŁUCHÓW (SCHLOCHAU)

   Přestože se hrad nachází stranou od jádra řádových držav, řadí se k nejvýznamnějším hradům pruského Pobaltí. Spolu s Malborkem a Gniewem patří k nejrozsáhlejším křižáckým hradům a pyšnit se může i slavnými dějinami, neboť úspěšně odolal několika pokusům o dobytí. Hrad byl sídlem komturství a žili zde velmistři řádu Konrad von Wallenrode (1391-1393) a Ulrich von Jungingen (1407-1410).

DOBELE (DEBLEN)

   Livonská rýmovaná kronika, unikátní pramen pro poznání středověkých dějin moderního Lotyšska a Estonska, popisuje opakované pokusy křižáků dobýt starou zemgaljskou pevnost v Dobele v průběhu 13. století. V roce 1289 nicméně domorodci sami Dobele vypálili a neporaženi odešli na Litvu. Opuštěné hradiště zabrali křižáci, kteří zde v 1. polovině 14. století postavili komturský hrad. Sídlem komtura zůstal hrad až do roku 1562. Za Velké severní války byl hrad poničen a více nebyl obnoven.

ÉRGEME (ERMES)

   Hrad je poprvé doložen k roku 1422, avšak jeho založení se předpokládá již o sto let dříve. Hrad vznikl v blízkosti centrálního hradu Wenden a tvořil tak nejen jeho zázemí, ale i první obrannou linii. V roce 1575 byl podmaněn livonským vévodou Magnussem, který hrad následně prodal Polákům. Po opuštění sloužil jako sýpka. Z čtvercového hradu se zachovala obvodová hradba a dvě okrouhlé věže.

GAUJIENA (ADSEL)

   V mých očích velmi přátelská zřícenina se zachovala nad řekou Gauja v historickém regionu Vidzeme poblíž současné Lotyšsko-estonské hranice. Hrad zřejmě existoval už v roce 1238 a byl sídlem komturství, které bylo v polovině 14. století přeneseno na hrad Alüksne. Hrad byl zničen za Velké severní války a jeho zdivo rozebráno na stavbu nového zámku. Zbývající zříceniny se pak staly romantickým inventářem zámeckého parku.

GIŻYCKO (LÖTZEN)

   Giżycko je známé skrze tvrz Boyen z počátku 19. století. Křižácký hrad je známý méně. Zřejmě pro svou nevýraznost a značné zkomolení mladšími přestavbami. Prokurátorský hrad je připomínán v roce 1340, avšak v roce 1366 byl zničen Litevci. O hradě pak nejsou zprávy až do roku 1400, kdy vznikl předchůdce současné stavby. Během třináctileté války byl hrad vypálen. V roce 1513 přešel hrad do světských rukou. Dnes je modernizovaný hrad využíván jako hotel.

GNIEW (MEWE)

   Jeden z nejmohutnějších křižáckých hradů stavěný od konce 13. století patří dnes k těm nejlépe zachovalým, ačkoliv hlavní nárožní věž a dansker byly v 19. století rozebrány. Po roce 1414 byl komturský hrad přestavován pro potřeby velmistra řádu Michaela Kuchmeistera a byla přeložena vstupní brána z jižního křídla k patě velké věže v křídle východním. V rukou Řádu vydržel hrad až do roku 1464, kdy kapituloval před královskými vojsky.

GOLUB (GOLAU)

   Hrad byl postaven za golubského komtura a krajského mistra (úřad do roku 1324) Konrada Sacka na místě staršího strážního hradu. O hrad se vášnivě bojovalo. Ještě před dokončením se ho pokoušela zmocnit vojska Vladislava Lokýtka. Radikální změny ve složení posádky znamenal pro hrad dramatický rok 1410. V roce 1422 byl pak ostřelován polsko-litevskou armádou.

   V roce 1454 opanovala hrad vojska Pruského svazku. V roce 1460 se pokusila hrad dobýt žoldnéřská armáda křižáckého velitele moravského původu Bernarda Šumborského, avšak získat se podařilo pouze město. Z obležení vysvobodil hrad po dvou letech až český hejtman ve službách krále Kazimíra Oldřich Červenka z Ledec.

GRUDZIĄDZ (GRAUDENZ)

   Jeden z nejstarších a nejvýraznějších křižáckých hradů byl rozebrán na přelomu 18. a 19. století. Zachována zůstala pouze věž Klimek, která však byla v roce 1945 odstřelena německými vojáky. Symbol města byl nakonec znovu postaven v roce 2014 a odkryté základy hradu proměněny na archeologický park.

IKŠKILE (UEXKÜLL)

   Je považován za první hrad na území Lotyšska a jeho vznik souvisí s christianizací Livonska. Dříve, než byl založen Řád mečových rytířů, přišel hlásat evangelium holštýnský kanovník a první livonský biskup Meinhard a jeho hrad vznikl v ústí Dviny v roce 1185. Vzhledem k poloze na ostrově jsou dnes pozůstatky hradu nepřístupné.

KARKSI (KARKUS)

   Hrad je poprvé připomínán v roce 1248 jako sídlo řádových fojtů. Do roku 1535 se ve funkci objevuje 23 jmen. V letech 1560-1574 se zde střídaly armády Rusů, Poláků a Švédů. Po roce 1574 se hrad dostal do osobního vlastnictví. Více než jádro, kde zbývají poslední fragmenty zdí, se zachovalo předhradí. Zmínit musíme zejména 3 věže dodnes propojené hradbou se vstupní bránou.

KĘTRZYN (RASTENBURG)

   Rozvoj Kętrzyna započal v polovině 14. století, kdy zde vznikl zděný křižácký hrad a město získalo od baldzkého komtura městská práva. Dramatická událost se stala v roce 1454, kdy obyvatelé města dobyli hrad a v rybníce utopili křižáckého prokurátora Wolfganga Sauera. Po opětovném dobytí hradu křižáky v roce 1461, dostali zákaz zasedat v městské radě členové ševcovského cechu.

KOKNESE (KOKENHUSEN)

   Impresivní zřícenina dnes díky zvýšené hladině Dviny působí, jakoby plavala na vodě. Voda hradu nicméně škodí, neboť přímo omývá historické konstrukce a staticky je ohrožuje. V roce 1209 nařídil rižský biskup Albert postavit nový hrad poté, co jej spálil jeho vazal. Na stavbě se podíleli mečoví rytíři, neboť získali třetinu hradu, kterou nakonec směnili za jiné statky. V předpolí hradu bylo založeno opevněné město, které získalo v roce 1277 od arcibiskupa Jana z Lune městská práva. V letech 1479 a 1556 zde velmistři livonského řádu věznili rižské arcibiskupy.

KOWALEWO POMORSKIE (SCHÖNSEE)

   Dřevěný hrad byl založen pravděpodobně po roce 1235, avšak za komtura Rudolfa došlo v roce 1275 k přestavbě ve zděný hrad. V roce 1410 zahynul na polích u Grunwaldu kowalewský komtur Nicolaus von Vitz a hradu i města se zmocnili Poláci. V roce 1422 úspěšně bránil hrad komtur Marcin von Kemnate. V roce 1454 se hradu zmocnili měšťané a v roce 1457 jej za zásluhy získal Oldřich Červenka, který se stal prvním královským starostou Kowalewa. Starostové zde sídlili až do roku 1772. Poměrně rozsáhlý hrad byl rozebrán v 19. století, a to tak důkladně, že z něho dodnes zbyl v podstatě jen pilíř někdejšího gdaniska.

KURZĘTNIK (KAUERNIK)

   Kdy a za jakých okolností byl hrad založen, není známo. Poprvé je připomínán v roce 1361, kdy zde sídlili úředníci Řádu německých rytířů. V roce 1410 bylo pod Kurzętnik přemístěno křižácké vojsko, neboť velmistr řádu předpokládal příchod polských vojsk přes zdejší brod. Poláci místo obešli a k rozhodujícímu střetu tak došlo až u Grunwaldu. Toruňský mír vrátil hrad křižákům, avšak během hladové války v roce 1414 byl vypálen Poláky. Za třináctileté války byl pro změnu vypálen křižáky.

KWIDZYN (MARIENWERDER)

   Biskupský hrad byl stavěn v 1. polovině 14. století podle vzorů křižácké architektury. Obdélná kvadratura s křížovou chodbou a hlavní věží v jihovýchodním nároží byla spojena s biskupskou katedrálou. V kontextu křižácké architektury ovšem vyniká jedinečný dansker, který je přístupný nejdelším krytým mostem vyneseným na pěti obloucích. Po druhém toruňském míru náležel hrad krátce Řádu.

LAIUSE (LAIS)

   Relativně mladý, avšak na svou dobu velmi moderní hrad byl postaven pravděpodobně na konci 14. století livonskými rytíři. První zmínka o něm pochází z roku 1406. Hrad byl dobyt v roce 1558 během Livonské války ruskými vojsky a za Velké severní války sloužil v zimě 1700/1701 jako hlavní stan švédské armády.

LĘBORK (LAUENBURG)

   Hrad křižáckých fojtů vznikl v polovině 14. století ve východním nároží městských hradeb. Z jednoduchého hradu se zachoval mnohokrát přestavovaný palác (dnes sídlo okresního soudu) a někdejší hradní mlýn položený na kanále, který procházel skrz hradní areál.

LIDZBARK WARMIŃSKI (HEILSBERG)

   Přestože hrad v ramenech řek Lyny a Symsarny Řádu německých rytířů nepatřil, představuje typický příklad křižácké architektury v Pobaltí. Vedle Malborku a Gniewu zároveň patří k nejucelenějším a nejvýstavnějším hradům regionu. Založen byl v roce 1350 na místě pruského hradu Lecbarg warmiňským biskupem Janem z Míšně, který toho roku přesunul sídlo z Braniewa, resp. z Ornety do Lidzbarku. Sídlem biskupa byl Lidzbark až do roku 1795, kdy bylo centrum diecéze přemístěno do Fromborku a v roce 1945 do Olsztyna.

LIHULA (LEAL)

   Hrad postavil v roce 1220 na místě staršího opevnění švédský král Jan I. Sverkersson, ale ještě téhož roku byl zničen Estonci. Následně se stal biskupskou rezidencí nejstarší estonské diecéze v Tartu (Dorpat). V roce 1238 dokončený hrad měli dílem v užívání i mečoví rytíři, avšak ti nesměli ve své části postavit žádnou věž. V letech 1241 -1477 zde sídlilo 12 komturů.

LIMBAŽI (LEMSAL)

   Hrad rižských arcibiskupů má kus svých dějin spojených s křižáky, kteří ho na počátku 13. století založili. První zmínka pochází až z roku 1318, kdy hrad okupovala vojska řádu německých rytířů. Ti se hradu později zmocnili ještě několikrát. Během Livonských válek byl hrad zničen vojsky Ivana Hrozného a definitivní zkáze podlehl roku 1602. Brána hradu uchovává pozůstatky po poslední padací mříži v Lotyšsku.

LUDZA (LUDSEN)

   Hrad vznikl v 1. polovině 15. století na ostrožně, kde se dříve nacházelo staré lettské hradiště. Šlo o strategickou pozici na východní hranici Livonska na dálkové stezce z Rigy do Moskvy. V roce 1481 byl dobyt Rusy. V roce 1525 byl řádovými rytíři přestavěn, avšak v roce 1577 byl opět dobyt ruskými vojsky. Počátek konce započal v roce 1654, kdy byl hrad obležen armádou cara Alexeje Michajloviče.

MALBORK (MARIENBURG)

   Malbork se může pochlubit dlouhou řadou nej. Je nejvýznamnějším křižáckým hradem s centrální funkcí a největší gotickou stavbou z cihel na světě. Leží na břehu Nogatu a skládá se ze tří částí. K jeho hradbám se přimyká město založené ve stejné době. Nejstarší Vysoký hrad, je typickým křižáckým hradem s velkou věží, dormitářem a gdaniskem. Z charakteristického půdorysu vystupuje k východu pouze hradní kostel Panny Marie. Součástí mladšího Středního hradu jsou reprezentační prostory, velký refektář pro 400 stolujících a výstavný palác velmistrů z konce 14. století. Nízký hrad je pak především hospodářským a vojenským zázemím.

   Stavba hradu probíhala od 4. čtvrtiny 13. století, v roce 1281 sem bylo přeneseno sídlo komturství ze Zantyru a v roce 1309 se stal Malbork hlavním centrem řádového panství. Po bitvě u Grunwaldu se jagellonským vojskům nepodařilo hrad dobýt a až do roku 1457 zůstal v rukou křižáků. Polskému králi prodal hrad křižácký správce Oldřich Červenka z Ledec, neboť Řád nebyl schopen vyplatit žold jeho vojákům. Poslední měsíce držel rytířskou komunitu včetně velmistra v nedůstojném domácím vězení.

NARVA

   Hrad byl postaven ve 13. století Dány na strategickém brodě přes řeku Narvu. Ve 14. století byl hrad přestavěn do kamenné podoby a před jeho hradbami se rozkládalo opevněné město na lübeckém právě. V roce 1346 prodal dánský král celé severní Estonsko livonským rytířům za 19 000 hřiven stříbra, což představovalo asi 4 tuny drahého kovu. Tímto způsobem se křižáci dostali do Narvy a zdejší hrad přestavěli dle řádových potřeb. Věž Hermann byla dokončena koncem 15. století jako reakce na stavbu ruské pevnosti Ivangorod na protějším břehu řeky. Křižáci Narvu opustili až v roce 1558.

NIDZICA (NEIDENBURG)

   Restaurovaný hrad z 2. poloviny 14. století byl sídlem komtura a křižáckého prokurátora. V roce 1410 byl nechráněný hrad obsazen Poláky a v roce 1414 znovu obléhán polskou armádou. Od roku 1455 byl hrad krátce sídlem hejtmana Jana Koldy ze Žampachu.

NOWY JASINIEC

   Zříceniny takřka neznámého křižáckého hradu okrajového významu se zachovaly na břehu Zámeckého jezera poblíž vsi Nowy Jasiniec. Hrad se skládal pouze z obdélného paláce obehnaného hradbou a polygonálního předhradí. Na zříceninu se proměnil až v 19. století, avšak po první světové válce byl ještě adaptován na evangelický kostel.

OLSZTYN (ALLENSTEIN)

   Biskupský hrad warmiňské kapituly byl postaven ve 14. století a byl pod ochrannou řádu německých rytířů. Po drtivé porážce křižáků u Grunwaldu byl bez boje vydán Polákům a v roce 1414 byl několik dní dobýván polskou armádou. V roce 1521 se pokusili hradu zmocnit křižáci, nicméně obrana hradu pod vedením Mikuláše Koperníka zaváhání nepřipustila.

OLSZTYNEK (HOHENSTEIN)

   Strážní hrad v Olsztynku nechal postavit ostródský komtur Günter von Hohenstein v polovině 14. století. V roce 1410 byl obsazen měšťany a předán králi Vladislavovi. V roce 1414 byl hrad opět vydán bez boje, nicméně ustupující křižáci hrad i město vypálili. Další přestávku si křižáci dali po roce 1440, avšak definitivně o hrad přišli až v roce 1519, resp. 1525, kdy bylo řádové panství sekularizováno. V 17. století se hrad změnil ve zříceninu, následně byl rozebrán a jeho zbytky přestavěny na školu.

PAIDE (WEISSENSTEIN)

   Jeden z nejstarších hradů v Livonsku byl vystavěn velmistrem řádu Konrádem von Mandern okolo roku 1265. Vzhledem k častému obléhání byl hrad průběžně modernizován a rozšiřován. Asi nejznámější bitva o hrad se odehrála v roce 1602 během Polsko-švédské války, kdy byla vyzrazena slabina v obranyschopnosti a polští obléhatelé tak mohli zacílit svůj útok. Čtyřměsíční obléhání tak bylo završeno během několika hodin. Hlavní hradní věž zvaná Vallitorn nebo Hermann na polygonálním půdorysu byla odstřelena Rudou armádou v roce 1941 a znovu obnovena až v roce 1993.

PAPOWO BISKUPIE

   Křižácký hrad s výrazným podílem kamenné složky ve zdivu byl vystavěn už na konci 13. století. Přestavován byl na počátku 15. století, kdy je zde doložena přítomnost klenebního mistra Jorga Beschidena. V roce 1410 padl u Grunwaldu papowský komtur Wilhelm von Rosenberg a hradu se zmocnila vítězná polsko-litevská armáda Vladislava Jagelonského. Poté co Vladislavova vojska ustoupila od obléhání Malborku, zmocnili se křižáci opět i Papowa. Řád přišel definitivně o Papowo v roce 1454 a hrad se stal sídlem královských starostů.

POKRZYWNO (ENGELSBURG)

   Chronicon terrae Prussiae od Petra z Dusburgu, kronikáře německých rytířů, zmiňuje hrad už v roce 1239. Z roku 1278 pochází informace o prvním komturovi a do stejné doby se klade vznik zděného hradu. Sídlem komturství byl hrad až do roku 1416, kdy zemřel poslední komtur Fryderyk von Zollern. Poté se hrad stal pouhým statkem a byl převeden pod správu fojtského hradu v Rogóźnie. Křižáci zde zůstali až do roku 1454.

PÖLTSAMAA (OBERPAHLEN)

   Hrad založili rytíři livonského řádu v roce 1272. V letech 1570-1577 zde seděl vévoda Magnus Holštýnský, který se s pomocí ruského cara Ivana Hrozného pokoušel vytvořit livonské království. V 18. století byl renesanční zámek rokokově upraven. V roce 1941 zámek i kostel vestavěný do dělové bašty vyhořel.

RADZYŃ CHELMIŃSKI (REHDEN)

   Charakteristický křižácký hrad s hlavní polygonální věží byl stavěn od 2. poloviny 13. století. V roce 1329 se zde konal sjezd rytířstva a duchovenstva chelmiňské země za účasti velmistra Wernera von Orseln. V roce 1410 držel hrad několik dní Jan Sokol z Lemberka, který po bitvě u Grunwaldu dobýval pro polského krále křižácké hrady. Svěřeného majetku si příliš neužil, neboť krátce poté byl za nejasných okolností otráven v Toruni. V roce 1454 dobyla hrad vojska Pruského svazku a předala jej Polákům. Po 2. toruňském míru v roce 1466 zůstal v polských rukou.

RAKVERE (WESENBERG)

   Poprvé je místo připomínáno v kronice Jindřicha Livonského k roku 1226 jako Tarvanpea. V rámci christianizace Pobaltí byl sever dnešního Estonska obsazen dánským králem Valdemarem II. a mimo jiných hradů zde vznikl i předchůdce dnešního hradu Rakvere. V roce 1268 se poblíž odehrála bitva mezi křižáky a ruskou koalicí. Ze soudobých pramenů vyplývá, že za vítěze se považovaly obě strany. V roce 1346 prodal dánský král estonské državy livonským rytířům a Řád pak vystavěl současný hrad.

RAUNA (RONNENBURG)

   Po hradech Lidzbark nebo Kwidzyn další hrad, který křižákům sice nepatřil, ale lze v něm dobře sledovat vlivy křižácké architektury. Hrad byl oblíbeným sídlem rižského arcibiskupa. V roce 1556 byl poničen křižáky. Dnes jde o jednu z nejrozsáhlejších zřícenin v Lotyšsku. Zajímavostí je existence tunelu, kterým se do hradu vstupovalo.

RESZEL (RÖSSEL)

   Křižáci působili v Reszlu už v 1. polovině 13. století, kdy zde ke svým účelům přestavěli původní pruský hrad. Existenci hradu dokládá listina warmiňského biskupa Anselma z roku 1254, kdy byla ustanovena hranice mezi panstvím biskupa a Řádu. Kvůli ochraně proti Prusům nicméně nadále na Reszlu seděla křižácká posádka. Současný zděný biskupský hrad byl vystavěn spolu s městem až ve 14. století.

REVAL (TOOMPEA LOSS)

   Je hrad v estonském hlavním městě, které se dříve jmenovalo Reval a ještě dříve Castrum Danorum (Taanlinnus), neboť v roce 1219 se ho zmocnili Dánové pod vedením Valdemara II. Odtud byl pak po roce 1918 odvozen moderní název Tallin. V roce 1227 získali hrad mečoví rytíři, kteří jej drželi až do svého zániku. Zřídili zde komturství, neboť v roce 1234 vystupuje z pramenů jakýsi komtur Jan. Komturství bylo obnoveno v roce 1346, kdy koupila hrad Livonská větev Řádu německých rytířů. Do roku 1561 se zde vystřídalo 37 komturů.

RÉZEKNE (ROSITTEN)

   Hrad na okraji města se nachází v centru historického regionu Letgale, avšak dodnes z něho zůstaly jen nevýrazné úseky zdiva dobře viditelné jen díky nízkému vegetačnímu pokryvu. Křižácký hrad postavil kolem roku 1285 velmistr řádu Vilhelms Šurborgs na místě původní dřevěné tvrze a řádu sloužil až do 16. století. V roce 1656 byl poničen během Druhé severní války a od roku 1712 je zříceninou.

RIGA (SV. JIŘÍ)

   Řád mečových bratří založil v roce 1202 třetí livonský biskup Albert von Buxhoevden a jeho předchůdce, pozdější cisterciácký opat v Daugavgriva (Dünamünde), Theoderich z Turaidy. Byl to první rytířský řád založený mimo středomořskou oblast.

   K nejstarším sídlům řádu patřil starý rižský hrad, ze kterého dnes zbyla jen kaple sv. Jiří. V roce 1297 se vyostřily vztahy mezi řádem a rižskými měšťany ve sporu o most přes řeku Daugavu. Z konfliktu vznikla válka, do které se zapojili Litevci na straně měšťanů i křižáci z Prus. Součástí mírových podmínek pak byla mimo jiné i stavba 9 stop vysoké zdi, která oddělovala Rigu od řádových držav. Hrad sv. Jiří již nebyl obnoven.

RIGA (VITTENSTEIN)

   Spor Řádu s měšťany se znovu oživil v roce 1330, kdy křižáci obsadili Rigu a obránce nechali vyhladovět. Důsledkem kapitulace byl vznik nového křižáckého hradu, kterému měšťané museli vyčlenit stavební parcelu, a který měl nahradit zbořený hrad sv. Jiří. Přestože jde o místo dnešního hradu s prezidentským palácem, není zcela jasné, zda tehdy hrad stál uvnitř či vně městských hradeb. Hrad byl dokončen v roce 1343 a do roku 1470 byl sídlem mistra Livonské větve. V roce 1562 byla na zdejším hradě Livonská větev Řádu německých rytířů formálně rozpuštěna.

ROGÓŹNO (ROGGENHAUSEN)

   Zděný hrad vznikl na místě dřevěného předchůdce koncem 13. století. Trojdílný hrad se skládal z jádra s klasickou kvadraturou (dochovány pouze fragmenty), ze středního hradu se sedmipodlažní branskou věží a z rozměrného předhradí, které se mělo stát zárodkem města. Slibný rozvoj hradu se zastavil nejspíš už v roce 1333, kdy bylo zdejší komturství deklasováno na fojtství.

ROPAŽI (RODENPOIS)

   První zmínka o Ropaži pochází z kroniky Jindřicha Livonského a vztahuje se k roku 1205. Kamenný hrad postavili až livonští rytíři na počátku 14. století. Hrad byl zničen během Livonských válek. Dodnes z něho zbyly jen výrazné nerovnosti a zbytky konzervovaných zdí.

SIGULDA (SEGEWOLD)

   Siguldu založili mečoví rytíři po roce 1207 jako jeden z nejstarších hradů v Lotyšsku. Hrad se nachází na levém břehu řeky Gauja, která tvořila hranici mezi křižáckými državami a panstvím rižského arcibiskupa. Zakladatelem hradu byl velmistr Venno a podle Rýmované kroniky sloužil jako základna proti revoltujícím Livům. Nachází se v těsném sousedství biskupských hradů Krimulda a Turaida.

SMILTENE (HOFZUMBERG)

   Hrad se nachází v místní části Kalnamuiža, která je součástí města Smiltenes. Poprvé je hrad zmiňován v roce 1359, kdy si arcibiskup Fromholms stěžoval papeži, že se livonští rytíři zmocnil sedmi jeho hradů, včetně Smiltene. Z areálů hradu se dochovaly valy a obvodové zdi připomínající dispozici čtvercového půdorysu. Mezi zdmi se nachází dodnes obývaná usedlost a unikátní sýrárna.

SZCZYTNO (ORTELSBURG)

   Patří k méně známým křižáckým hradům a ani z architektonického hlediska nejde o žádný skvost. Založen byl na stezce z Varšavy do Královce komturem z Elblągu Ortolfem z Trevíru po roce 1350 a pojmenován jako Ortulfsburg, V roce 1370 byla dřevěná pevnost zničena Litevci a nahrazena zděnou stavbou. Začleněním do pruského vévodství v roce 1525 ztratil hrad vojenskou úlohu pohraniční pevnosti.

ŚWIECIE (SCHWETZ)

   Ojedinělý vodní hrad Řádu německých rytířů byl postaven na soutoku Wdy a Wisly poblíž Chełmna, nejstaršího řádového města a sídla prvního komturství. Vznikl v první polovině 14. století, nahradil starý hrad pomořských knížat, který před křižáky kapituloval v roce 1309 jako poslední polská bašta v řádovém teritoriu. V době velké války s Polskem byl komturem ve Świecie Jindřich z Plavna, který se nestihl přemístit ke Grunwaldu, což mu nejen zachránilo život, ale zajistilo i karierní vzestup, neboť byl po padlém Oldřichu z Jungingen jmenován velmistrem. Podařilo se mu totiž zkoncentrovat síly a ubránit Malbork před triumfující polskou armádou. Podobného úspěchu dosáhl i pozdější velmistr Michael Kuchenmeister, který ubránil hrad Świecie.

SZTUM (STUHM)

   Hrad postavený v 1. polovině 14. století nedaleko Malborku sloužil kromě jiného jako rekreační sídlo, kam jezdili velmistři řádu odpočívat i lovit divokou zvěř. Z roku 1406 se dochovala zpráva, že v přepychu žijící velmistr Ulrich von Jungingen choval na hradě medvědy, lvi a velbloudy. Do Sztumu se také velmistři jezdili léčit. Příčinou byla nízká kvalita vody na Malborku a časté problémy s ledvinovými kameny.

TARVASTU (TARWAST)

   Vodou chráněný hrad byl postaven ve 14. století. Podle doloženého středověkého mlýna se předpokládá, že byl hrad významnějším hospodářským centrem. Od roku 1410 zde častěji pobývali mistři livonského řádu a hrad byl z těchto důvodů modernizován. V roce 1557 zde zemřel mistr Heinrich von Galen. V roce 1596 byl zničen explozí střelného prachu.

TOOLSE (TOLSBURG)

   Krátce před svou smrtí založil v roce 1471 mistr livonského řádu Wolthus von Herse hrad, který měl pomoci Finskému zálivu od pirátů, a který se měl jmenovat Vredeborch (Friedensburg). Jeho nástupce v úřadu Berndhard von der Borch ve stavbě pokračoval, avšak pod jménem Tolesborch. Hrad patří k nejmladším stavebním projektům Řádu německých rytířů.

TORUŃ (THORN)

   Křižáky pozval do země chełmiňské Konrád Mazovský v roce 1226, kdy přišli první dva bratři. Prvním řádovým domem se stal hrad Vogelsang na levém břehu Visly. Zděný hrad na současném místě vznikl před polovinou 13. století. Prvním toruňským komturem byl Ravin připomínaný k roku 1251. V roce 1404 zde velmistr řádu hostil polského krále Vladislava. Při této příležitosti byl král potřísněn pomyjemi od blíže neznámé kuchařky. Zřejmě šlo o úmyslný čin, neboť dotyčná měla být potrestána utonutím. Nepochybně si král ne tento zážitek vzpomněl v roce 1410, kdy po bitvě u Grunwaldu triumfálně vjížděl do Toruně. V letech 1414 a 1422 křižáci odolali pokusům o dobytí, avšak v roce 1454 byli ostudně vyhnáni toruňskými měšťany a hrad rozbořen. Do dnešních dnů zůstal stát v podstatě jen dansker.

TURAIDA (TREYDEN)

   Jako protiváhu křižáckému hradu Sigulda zahájil po roce 1214 rižský biskup Albert stavbu hradu Fredeland, jak nazývaly Turaidu dobové prameny. Hrad byl postaven na místě livské pevnosti a podle Kroniky Jindřicha Livonského ho pro biskupa stavěli křižáci, kteří jako stavební materiál použili cihly. Během historie se křižáci hradu několikrát zmocnili. V letech 1298-1366, 1405-1417, 1479-1485 a v roce 1556. Přinejmenším z těchto důvodů lze hrad s klidným svědomím řadit mezi křižácké.

VASTSELIINA (NEUHAUSEN)

   Hrad se stal jednou z nejkrásnějších zřícenin v Estonsku díky zásahu ruského cara Petra Velikého, který hrad během Velké severní války zničil. Založen byl v roce 1342 řádovým mistrem Burkhardem von Dreileben jako livonská hraniční pevnost proti Rusům. V roce 1353 se v hradní kapli odehrál zázrak, který z místa učinil významné poutní místo středověku.

VILJANDI (FELLIN)

   Jeden z největších křižáckých hradů v Livonsku začali stavět již mečoví rytíři v roce 1224, kteří dobyli původní sakalskou dřevo-hlinitou pevnost. Typický hrad německých rytířů, jehož zříceniny se dochovaly na okraji opevněného města nad jezerem Viljandi, byl dostavěn na přelomu 13. a 14. století. Největšího rozsahu dosáhl na počátku 16. století, avšak na počátku 17. století byl v polsko-švédské válce zničen a již nebyl obnoven.

© burda 2008-017