P O L S K É   H R A D Y

   Pocházím z česko-polského pohraničí a dnes už ani nedokáži spočítat, kolikrát jsem tuto zemi navštívil, neboť rodinné výjezdy za nákupy z devadesátých let nikde neeviduji. Vím ale, kdy jsem vědomě navštívil první polský hrad (pevnost v Kladsku z roku 1994 a Wawel z roku 1999 počítat nemohu) a také vím, že od té doby jsem v Polsku každý rok. Nejsilnější byl rok 2010, kdy jsem do Polska vyrazil hned 4x, namále jsem měl v roce 2013, kdy jsem vylezl pouze na Sněžku. Hrad se jmenoval Šnalenštejn, psal se rok 2004 a já s údivem zjistil, že za čárou nejsou jen tržnice. Do roku 2024 jsem za polskými hrady zorganizoval nejméně 26 výprav. Ta první z roku 2006 byla ale stejně nejhezčí.

   Polských hradů není mnoho, jsou dostupné a dle Leksykonu zamków w Polsce jsem jich navštívil zhruba 85%, což je po Česku a Slovensku 3. nejlepší stav. Obecně jsou polské hrady málo zachovalé a pod mladšími přestavbami se ukrývá jen minimum středověké autenticity. Výjimky najdeme v jižní části země (Slezsko a Malopolsko) a rovněž na severu, kde se nachází svérázná skupina hradů Řádu německých rytířů (viz samostatná galerie). Specifikum polských hradů je ale ještě trochu jinde.

   Polsko je patrně zemi s nejprogresivnějším přírůstkem nových hradů. Ačkoliv středověk dávno pominul, Poláci mají stále potřebu stavět hrady. Přestože se za poslední století do havarijního stavu dostaly stovky tamních památek, Poláci raději za miliony zlotých staví hrady z nicotných fundamentů nebo okázalými dostavbami komolí historické zříceniny. Výsledky jsou obvykle nevkusné a necitlivé. Týká se desítek hradů. Z počinů posledních let např. Bobolice, Niesytno, Tropsztyn, Rabsztyn, Gostynin, Tykocin, Czchów či Poznań. Komickým projektem je pak stavba hradu Stobnica, který má zřejmě za cíl odsunout rekordy Malborku do průměru.