R O M Á N S K É   R A K O U S K O   Dějiny Rakouska, ostatně jako dějiny jakékoliv jiné země, jsou velmi komplikované, o čemž svědčí 9 spolkových republik, ze kterých se stát ustanovený v roce 1919 skládá. Kromě těchto částí je do výběru zahrnuta i oblast Jižního Tyrolska, která je dnes součástí Itálie, a která byla do konce 1. světové války spojená s rakouským „severním“ Tyrolskem.    Raný středověk je pro většinu území dnešního Rakouska charakterizován germánskými Bavory, kteří se záhy dostali pod vliv franské říše. Po roce 843 připadlo „Rakousko“ východofrancké říši, která byla od 11. století nazývána Imperium Romanum. Z významných politických celků uvnitř Rakouska je na prvním místě třeba zmínit Salcbursko. V Salcburku bylo v 7. století zřízeno biskupství, které bylo v roce 798 povýšené na arcibiskupství s církevními pravomocemi nad většinou území současného Rakouska a Bavorska. Salcburk měl hlavní podíl na christianizaci své rozsáhlé arcidiecéze a Salcbursko se stalo osobním panstvím mocných arcibiskupů.    K významným státním útvarům dále patřila Rakouská (Východní) marka, která se zformovala v 10. století v nárazníkovém prostoru Bavorů s Maďary, a kterou svěřil císař Ota II. roku 976 Babenberkům. V roce 1156 povýšil císař Fridrich I. Barbarossa Rakouské markrabství na vévodství. V roce 1192 připojili Babenberkové i vévodství štýrské. Z dalších územních celků je nutné zmínit Korutany, které si v rámci Římské říše v letech 976-1335 zachovaly svébytné postavení a Tyrolsko, kde měli na klíčové obchodní stezce přes Brennerský průsmyk rozhodující vliv Vinschgauerové a biskupové z Brixenu a Tridentu.    Jako v každé zemi nebo regionu, najdeme i v Rakousku určitá specifika, která charakterizují zdejší projevy románského slohu. Z kvalitativního hlediska nelze vše adekvátně srovnávat, avšak v kvantitě již vidíme značný odstup od zbývajících zemí střední Evropy, což lze vysvětlit zejména přímou vazbou na Římskou říši, odkud pocházela značná část slohových inovací i stavebních hutí. Na tomto místě se sice hradům budeme věnovat jen okrajově (zařazeny jsou pouze některé kaple), nicméně právě hrady jsou hlavním atributem románského stavitelství v Rakousku, neboť co do počtu nemají hrady (budované od 11. století) ve zbytku střední Evropy obdobu.    Kromě hradů se v románském Rakousku ve velké míře budují i kláštery, a to již od 7. století. Z asi šedesáti klášterů postavených do poloviny 13. století se nicméně románských celků mnoho nedochovalo. Upozornit ale musíme na benediktinské kláštery Sankt Paul a Millstatt, augustiniánské Seckau nebo cisterciácká opatství Lilienfeld a Heiligenkreuz. Monumentální architekturu ovšem přibližují i některé další lokality. V prvé řadě jde o biskupskou katedrálu v Gurku a babenberské projekty ve Vídni a Vídeňském Novém městě.    Neklášterní sakrální architektura je zastoupena řadou bazilik, kostelů s chórovou věží a bezpočtem drobných venkovských kostelů s kvadratickou lodí (kvadratickým chórem) a apsidou. Řada z těchto staveb má předrománský původ, což bylo způsobeno přežívající římskou tradicí, zejména v Tyrolsku a Korutanech. Stavby jsou obvykle strohé a bez nadměrného množství kamenických detailů, uměleckým provedením však vynikají příklady podunajské skupiny (dílem využívající normanské prvky) a stavby ovlivněné lombardskou architekturou. V tomto smyslu zaujme zejména sochařská výzdoba kostela v Schöngrabern, která obstojí v nejpřísnějším srovnání s analogickými stavbami v Itálii nebo Sasku.    Hodnota mnoha nenápadných a architektonicky chudších kostelů ovšem spočívá v nástěnné malbě, která vychází z klášterního prostředí. Je datována od 8. století a rozvíjela se během celého středověku. Standartní je malba v interiéru, nicméně velmi unikátní jsou malované exteriéry rozšířené zejména v alpském prostoru. Ještě pozoruhodnější je ale soubor románských karnerů, který je co do počtu v Evropě zcela bez analogií. K nejvýznamnějším patří Tulln, Hartberg, Mödling, Hadersdorf, Bad Deutsch, Hainburg nebo Mistelbach. |
||